Advent

Jak jsem si tu tak dělal předvánoční úklid v počítači, narazil jsem na úvahy, které jsem psal jěště jako horlivý student teologie překypující touhou po rozšiřování teologických obzorů ze svých studijí ve Štrasburku svým spolubratřím do Českých Budějovic. Bylo to v roce 2002. A protože jedna moje kamarádka říkala, že se jí to líbilo, tak to sem dávám k lepšímu. Ale znáte to, všechno je relativní a poplatný svý době a prostředí…

A pozor, je to příšerně dlouhé!!!

________________________________________________________________

Strasbourg, 18.12.2002

Milí přátelé,

Asi nikdy v životě se mi nehonilo v hlavě tolik myšlenek a podnětů k přemýšlení jako v těchto týdnech. Nevím, čím vším je to způsobené, ale rozhodně jsem za to Hospodinu vděčný, protože to považuju za veliké bohatství. Jsem rád za tu možnost studovat a přemýšlet i za čas, který je mi k tomu dán. Musím ale taky říct, že mám trochu obavu ze dvou (přinejmenším) věcí. Jednak, aby mi z toho všeho „nehráblo“, a pak, aby to ve mně nezůstalo jen na teoretické a filozoficko-teologické rovině, ale abych to uměl přeložit do „řeči života“ – hlavně pro sebe. To, že vám píšu nějaké své „objevné“ myšlenky není až tak z nějaké nesnesitelné touhy se sdělit nebo z jakéhosi vznešeného altruismu. Spíš za tím stojí dost sobecký důvod – pomáhá mi to, abych se v těch myšlenkách vyznal a sám si je v sobě utřídil. Takže dost keců! Předkládám vám pět autorů a jejich myšlenky, které mě nejvíc zaujaly. Jelikož však spolu souvisí jen vzdáleně, klidně můžete podle chuti přeskakovat.

Začnu tím nejčerstvějším. Včera večer jsme měli tady ve Strasbourgu vzácného hosta. Přijel na pozvání našeho pana arcibiskupa v rámci pravidelných adventních úterků. Jedná se o přednášky v katedrále, na které pan arci díky svým známostem zve různé osobnosti, aby řekli něco moudrého, co by se hodilo k Adventu. Takže, před 14 dny tu byl pan kardinál Roger Etchegeray z Vatikánu. Podle toho, v kolika kuriálních komisích a kongregacích je namočenej a kolik zemí procestoval, aby hájil zájmy Vatikánu (nebo církve?), tak myslím, že jde o docela velký „zvíře“. Přestože přednášel o Církvi v dnešní společnosti, tak o něm mluvit nechci, poněvadž mě nezaujal. Takže, zrovna těch osm předchozích řádků jste mohli v klidu přeskočit.

————————————————————————

Chci mluvit spíš o včerejším „řečníkovi“. Byl jím kanaďan Jean Vanier, zakladatel komunity „Archa“ (L´Arche), asi víte, o koho jde. Zaujal mě už svým zevnějškem. Je to 74-letý mohutný (řekl bych tak dvoumetrový) a stále důstojně vzpřímený pán s krásně bílými vlasy, hustým obočím a s hlubokým pohledem na mírně usměvavé tváři, která mi hodně připomíná spolubratra Josefa Preislera. Jeho přednáška měla název „Slabý – prorok pokoje“. Začal otázkou: „Co vlastně chceme, když prosíme o mír, o pokoj? O co nám jde? – Nebýt rušeni? Nestát se také jednou z obětí terorismu? Nejde nám vlstně nakonec o sebe?“ Vyprávěl, že sloužil několik let u královského kanadského námořnictva, které ho „utužilo“, ale že dneska se cítí mnohem křehčí a zranitelnější než dřív, zvlášť vůči zlu a utrpení. Bylo to cítit z celého jeho projevu – taková jemná prostota, křehkost a jednoduchost, tolik se lišící od purpurové jistoty a vznešeně odtažité důstojnosti pana kardinála o dva týdny dřív. „Utrpení je pohoršením, před nímž se cítíme malými, bezmocnými a vinnými.“ Ale co za tím stojí? Křik. Volání. Volání po vztahu. Zvlásť slabí a handicapovaní volají po vztahu. Ale i Ježíš po něm volá: „Petře, miluješ mě…?“ „Když jsem k sobě přijal své první dva postižené přátele, Filipa a Rafaela, nemohl jsem vyřešit jejich problémy. Ale chtěl jsem odpovědět na jejich křik.“

A co je to milovat? Dát druhému najevo, že má hodnotu. Říct mu: „Ty jsi lepší než si myslíš. Jsi vzácný. Já jsem s tebou rád. Já tě potřebuju!“ Není tohle poselství Adventu? Tak nás přeci miluje Bůh. Tedy, nemít strach milovat lidi. Snažit se je v jejich bolesti chápat, aniž bychom jim říkali víc než: „To musí být pro tebe moc těžké.“ Ježíš po nás nechce, abychom změnili svět, ale abychom druhým dávali najevo, že je potřebujeme.

————————————————————————

Druhou věcí, ke které teď přejdu, jsou myšlenky Eugena Drewermanna, teologa a psychoanalytika, „oficiální církví“ hodně kritizovaného, odmítaného a „pronásledovaného“ právě pro svou příliš otevřenou a tvrdou kritiku současného učení a postojů této „části církve“. Právě čtu jeho knížku, jejíž název v originále zní „Kleriker – Psychogramm eines Ideals“ a kterou do francouzštiny přeložili možná pod výmluvnějším titulem „Fonctionnaires de Dieu (Funkcionáři Boha)“. Knížka má přes 750 stránek, takže jednak jsem ji rozhodně nečetl celou a jednak je toho moc, o čem pojednává. Přesto jsem v ní našel dost zajímavých podnětů k otázce motivů a způsobů prožívání zasvěceného života či přípravy na kněžství.

Nebudu psát o první části, kde rozebírá psychické struktury a dynamiku klerikova myšlenkového světa, protože je to na mě moc psychologický. Nebudu psat zatím ani nic z poslední části, protože jsem tam ještě nedošel. Ale! Prostřední část je fakt dost dobrá. Jmenuje se „Podmínky povolání neboli psychologie ‚evangelních rad‘“ a Drewermann v ní ukazuje na nebezpečí, které s životem podle evangelních rad souvisí. Že se totiž člověk, toužící po životě bezúhonném a ne-vinném, může zatížit něčím ještě horším než jsou hříchy, a to, že nikdy nebude žít autonomní život a nebude tak nikdy sám sebou.

Je zajímavé, jak spojuje jednotlivá Ježíšova pokušení na poušti s evangelními radami a s fázemi psychického vývoje člověka: z kamenů chléb – chudoba – orální fáze; klanět se pokušiteli – poslušnost – anální fáze; skok z chrámu (touha po pádu) – čistota/celibát – oidipovská sexualita. Asi na tom něco je, píše o tom moc zajímavě, ale některé jeho postřehy jsou vysvětlovány výlučně psychologicky, což je na můj vkus dost jednostranné. V otázce poslušnosti se Drewermann ptá, jaké jsou asi pocity a prožitky, které musel dospělý člověk zakusit během svého dětství, aby bezpodmínečně vydal sám sebe vůli „nositelů posvátné funkce“ a dospěl navíc k tomu, že v tom bude vidět ten nejvyšší ideál křesťanského života. Nachází tři prvky: autoritářské zastrašování; identifikace s odpovídajícím vzorem; otřesení schopnosti osobního úsudku. Tvrdí, že „na západě neexistuje žádná instituce, která by uměla lépe než katolická církev předepisovat lidem myšlenky, které nejsou jejich, ale které musí odříkávat (ať už je chápou nebo ne), aby mohli být spaseni“. Dokládá to konkrétními příklady z běžného života církve i z kuriálních praktik Vatikánu a docela chápu, že ho tam v lásce asi moc nemají.

Nejvíc mě ale vedly k zamyšlení jeho úvahy nad „čistotou“, kterým věnuje 160 stránek. Poukazuje na nebezpečí potlačování a vytěsňování sexuální stránky u klerika (např. stálou bdělostí smyslů, umrtvováním těla, ale třeba i tradiční mariánskou úctou), což může mít za následek nezralost osobnosti, strach, neurózu a neschopnost projevovat city. Říká, že pro mnoho řeholnic a kněží mezi 35 a 40 lety je opravdovým znamením lidského rozvoje, když navzdory svým úzkostem dokáží obejmout člověka opačného pohlaví. Obejmout druhého jen tak „z radosti“, spontánně, anebo jako výraz společenství, ochrany či zájmu. To muže přeci být i něčím víc, než jen projevením sexuálního pocitu. Jestliže se tedy pocity a vůbec celá vitální síla mladého člověka nemohou projevit a jsou zatlačovány, je přirozené, že se tato energie stočí směrem do sebe, což vede nejen k masturbaci, u kleriků tak časté, ale i k různým úzkostem a nejistotám. Jsem rád, že mě Drewermann přivedl k hlubšímu zamyšlení nad svým citovým životem a jeho možnostmi a překážkami, aspoň tedy z psychologického pohledu. Myslím, že by mě dost mrzelo, kdybych na konci svého života zjistil, že jsem se sice zasvětil Bohu, abych miloval a sloužil druhým jako salesián, ale že jsem vlastně nikoho opravdu nemiloval.

No, mám před sebou posledních 150 stránek závěrečné části, kterou nazval „Návrhy terapie“, tak jsem zvědavej, s čím přijde, jestli se s tím vším mým „poznamenáním“ dá vůbec dělat.

————————————————————————

Třetím autorem je můj oblíbený belgický teolog a filosof Adolphe Gesché a jeho kniha „Le Christ“. Podle něj je celé Písmo řečí nikoli o Bohu a nikoli o člověku, ale o jejich vzájemném vztahu (stvoření, smlouva, vtělení). Bůh i člověk jsou určeni ne sami od sebe, ale tím, čím jsou jeden pro druhého. Ty nebudeš nikdy tím, kým jsem já, říká Bůh („Já jsem, který jsem“ Ex 3,14),  budeš vždy tím, kým jsem já pro tebe („Já jsem s tebou!“ Ex 3,12). Gesché jde dál a podobně uvažuje i ve vztazích mezi lidmi. Mluví o „tranzitivní identitě“, identitě, která jde přes druhého. Abych totiž objevil svou vlastní identitu, potřebuju k tomu někoho jiného. Někoho, kdo mi vypoví (raconter) o mé identě. I Ježíš přece žádá druhé, aby mu „řekli“ jeho identitu: „A za koho mě pokládáte vy?“ Přesněji by to bylo: „A vy, kdo říkáte, že jsem?“ Já si myslím, že moje identita není asi dána jenom tím, co mi o mě vypoví či sdělí ti druzí, ale asi vždycky přes toho druhého nějak prochází a v něm se odráží.

Pak se mi moc líbí Gescheho postřeh, že člověk je oním Hořícím keřem, ve kterém se zjevuje Bůh (Ex 3). Bůh k nám nepřichází z nějakých nepřístupných dálek, ale z blízkosti lidství svého Slova. Jakoby se s námi Bůh setkával ve svém lidství, které je i lidstvím naším. Nejsme tedy pak skutečně tím keřem, který, zapálen naším lidstvím, dovoluje Bohu, aby hořel? Už starý moudrý Diviš Areopagita říkal: „Oheň (Bůh) je sám v sobě nepoznatelný, nemá-li látku (člověk), ve které se může ukázat jeho pravá síla.“

————————————————————————

Ještě mě „žerou“ dvě věci, které jsem vám chtěl původně napsat. Jednak úžasný článek londýnského exegety Richarda Dormandyho o podobenství „O nepoctivém správci“ (Lk 16,1-9), a pak myšlenky francouzského fenomenologického filozofa Michela Henryho, který mluví o „pravdě světa“. Vidím ale, že je to už neúnosné jak pro vás, tak pro mě, takže si to schovám do zásoby. Stejně, pokud jste někdo z vás došel až sem, tak má můj neskonalý obdiv a zároveň je mi ho trochu líto. Já bych to asi nečet´. Trochu mě mrzí, že jsem se už od Francouzů v ukecanosti tolik nakazil, ale co se dá dělat, musím se přeci inkulturovat.

No, doufám, že jsem vás tedy před Vánocema úplně nezničil. Kdyby jo, tak mi to, prosím, odpusťte.

Zdraví váš Pavel.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s