Půst

Je to sice už pasé, protože z letošní postní doby toho skutečně moc nezbývá, ale přesto znovu přikládám pár osobních historických úvah z dob mého pobývání ve štrasburském semináři a studií na tamní teologické fakultě. Opět psáno před osmi lety spolubratřím do českobudějovické komunity na “Špitálek”, opět je to samozřejmě strašně chytré a opět značně dlouhé. Ale trochu míň než v Adventu…

________________________________________________________________

Strasbourg, 14. 3. 2003

Milí přátelé,

Možná to má nějakou souvislost s postní dobou, možná nemá, ale v posledních dnech nosím v hlavě myšlenky ohledně chudoby a bohatství. Proč? Hlavní impulz k zamýšlení se tímto směrem přišel od seminaristů ze „třetího světa“. Ti totiž opětovně naráželi na to, jak salesiáni u nich doma žijou. Shodli se na tom, že salesiáni jsou dost bohatí. Nejvíc mi vyprávěl Pepharon z Haiti, jak je to u nich. Podle něj si na Haiti saloši žijou ze všech kongregací na nejvyšší noze, mají nejlépe vybavené domy, jezdí v mercedesech. Možná je to proto, že jejich prezident Jean-Bertrand Aristide je bývalý salesiánský kněz a spolubratřím leccos dopřává. Možná Pepharon i trochu přeháněl. Pak jsem se bavil s Philippem z Toga a s Regisem z Kongo-Brazzaville. Ti ale mluvili dost podobně. Philippe jeden salesiánský dům u nich navštěvoval, Regis zná jejich působení v hlavním městě Brazzaville. Oba mi tvrdili, že to, co mají salesiáni, rozhodně chudobou nezavání, a že by mi přáli vidět, co za velkolepou stavbu teď staví v Kamerunu. No, musím říct, že mi to všechno docela překvapilo. Nevím, do jaké míry je to pravda, ale co je pravda? Rozhodně na ně salesiáni tímto dojmem působí.

K tomuhle silnému podnětu ohledně řeholní chudoby se přidal zajímavý článek anglického exegety R. Dormandyho o podobenství „O nepoctivém správci“, také něco z našich salesiánských Stanov a pak jestě pár myšlenek od mých oblíbených „mudrců“. Začnu Stanovama. Ve čl. 73 se píše, že „Don Bosko žil chudobu jako nezávislost srdce a velkorysou službu bratřím…“ Na první pohled se mi to zdálo rozumný. Když ale teď přemýšlím o tom, co je to ta nezávislost srdce, tak moc nevím. Nezávislost od koho nebo od čeho? Od Boha asi ne. Na tom by naše srdce mělo být, myslím, závislý nejvíc. Od lidí? To asi taky ne, aspoň já bych s tím tedy nesouhlasil. To bychom se stávali takovými necitlivými a lidem vzdálenými suchary. Nejspíš je tedy myšleno od věcí, od majetku. Já si ale i tak říkám, jestli to jde být od věcí úplně nezávislý a jestli je to vůbec dobré. Mít odstup, nadhled, nenechat se zotročit, to ano. Ale nezávislé srdce? Přijde mi, že pokud k věcem nebudu mít vztah, tedy nebudu-li i tam vkládat kus srdce, mohlo by mě to vést k určitému alibismu a nezodpovědnosti. Té druhé části věty o chudobě jako službě druhým celkem rozumím, ale už mi není jasné, co je myšleno dodatkem „duchem vážným, přičinlivým a činorodým“. No, je vidět, že bych si měl zopakovat noviciát.

K té exegezi podobenství. Článek mě tak zaujal, že jsem se jal vytáhnout z něj takové dvoustránkové resumé, které jsem pro skutečné nadšence přišpendlil do druhé přílohy. Pan Dormandy v první řadě tvrdí, že toto podobenství by se spíš než „O nepoctivém správci“ mělo jmenovat „O obráceném pánovi“. Je to totiž on, kdo v příběhu mění svůj postoj. Díky správci pochopil, že majetek a bohatství může být využito daleko lépe k zachování života a získání přátel než k jeho hromadění. Autor v podstatě obrací tradiční pohled na to, kdo je „dobrý“ a kdo „zlý“ a staví se za práva správce. Jde totiž o to, do čí kůže se stavíme. Kdybychom byli správcovými dětmi, určitě bychom byli přesvědčeni, že v právu byl jejich otec. Proč se vlastně stavíme spíš na stranu pána? Chcete-li čtěte!

Na závěr postřehy, které asi nejvíc rezonují s „mým pojetím“ chudoby. Vám již známý pan filozof Michel Henry říká, že chudoba neznamená něco nemít, ale především mít celkově sám sebe. To „mít“ chápe ve smyslu posseder (to possess) – držet, ovládat, vlastnit sebe, tedy, dalo by se říct, být plně sebou, být celistvým. Zřejmě by se pod to podepsal i pan teolog Drewermann, který obdobně tvrdí, že křesťanskou chudobu nelze chápat jako chudobu materiální. Navíc, centrálním tématem Nového Zákona není chudoba, ale bohatství. Ježíš ale upozorňuje na nebezpečí bohatství ani ne tak ze sociálního hlediska, jako z hlediska vztahu k Otci. Bohatství se nemá stát překážkou mezi člověkem a Bohem, ale hlavně tím, čím má být jedině Bůh, a to poslední jistotou v úzkosti či strachu. Proto, já sám potřebuju být chudý a ne, že jím mám být kvůli druhým. Hlavní zkušeností, ke které nás Ježíš zve, je tedy chudoba jako vyjádření osvobození nikoli pro druhé, ale pro mě samotného, chudoba bytí. Bohatý člověk v Ježíšových očích není tedy ten, kdo hodně má, ale ten, kdo si myslí, že musí mít, aby zahnal strach z toho, že není dost dobrý, dost schopný, dost přijímaný, dost dokonalý nebo dost silný, aby vedl klidný a prozářený život v důvěře v Boha.

Takže, co s tím? Nevím! Pro mě osobně se všechny tyhle myšlenky různě spojují a dopňují, ale především přede mě staví spostu otázek. Jsem skutečně přesvědčený o tom, že potřebuju být chudý? Kvůli čemu? Vede moje prožívání vztahu k věcem spíše k životu, anebo k hromadění? Abych uměl žít „bez vlastnění“, umím napřed správně vlatnit? Vlastním cele sám sebe, nebo něco jiného vlastní mě?

To je asi vše, co jsem vám chtěl napsat. Hezkou postní dobu s Hospodinem vám přeje Pavel.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s