Šubho Boro Din

Ahoj kamarádi,

posílám pár předvánočních řádek. Musím vám říct, že takhle divný Advent jsem ještě nezažil. Prostě mi to tu vůbec nejde naladit se na svátky, co už jsou za rohem. Přitom se každý den s aspiranty modlíme novénu k Narození Páně, chystám si kázání na Boží hod, ale nic… Tak nevím, třeba to ještě přijde. Ale asi mi – stejně jako loni – chybí vůně svařáku, cukroví, jehličí a podobných věcí. Tady nic takového není, navíc nehrozí žádné neony a blikající stromečky a jiná světélkující lákadla. Navenek jakoby se nic neděje.

Co tedy u nás nového? Stavba budoucího intru pokročila. Takto vypadá staveniště z ptačí perspektivy. Je až neskutečné s jak mizerným vybavením dokážou tak rychle stavět. Ty dvě míchačky je jediné elektrické zařízení či nářadí, co tu mají. Vše se děje hezky rúčo……anebo “hlavo”. Beton tu v takových kovových ošatkách vynášejí nahoru na střechu na svých hlavách. A skoro výhradně ženy…

Zde jeden z velkých “pomocníků” Trimoy od nás z intru před hromadou cihlové drti, která se tu přidává do betonu.

Na dvoře se připravují velkolepé jesličky…

Na další fotce je vidět jak vypadá naše jídelna – kolem kulatého stolu na dřevěných židlích sedí salesiáni, na plastových štokrlích aspiranti druhého ročníku, a kolem podlouhlého stolu bokem aspiranti prvního ročníku. Vše má svůj pevný řád a hierarchii.

Ledničku máme fungl novou – i s mrazákem, ale narvaná vskutku moc není. Prý kdyby Emil nebyl tlačil, že potřebuje někde uchovávat léky, tak by ji Francis nekupoval vůbec. Popravdě řečeno, opravdu tu není moc co do ní dávat.

Mléko, sýry či jogurty tu neexistují, stejně jako uzeniny. Zelenina, ryby a případné kuřecí se zpracovávají čerstvé, protože “rostou” po celý rok. Normální maso jsem tu zatím neviděl.

Jinak, trochu se nám tu změnilo osazenstvo v komunitě. Emil, co mě tu tak skvěle provázel, odjel do Lokhipulu do distriktu Rajshahi na západě Bangladéše, kde bude naše druhá salesiánská komunita. Naopak Pawel se vrací z Polska dnes večer, tak třeba mi z Evropy kromě vodky doveze i tu správnou adventní náladu. Pawel tu ale nebude dlouho, koncem ledna jede za Emilem, kde vytvoří údernou dvojku. Joseph a já bychom měli jet po Novém roce do Dháky na řádný kurz bengálštiny pro cizince. Patrně na měsíc.

Něco z posledních událostí u nás. 18. prosince jsme si připomněli 40. výročí založení našeho konečně svobodného státu Bangladéš po odtržení od Pakistánu během krvavé “Liberation War”. Je vidět, že i tento malý občan si je dobře vědom toho, jak nelehké to tehdy byly začátky…

Měli jsme tu ale i veselejší akci, např. Kírton. To je něco jako naše koledy. S tím rozdílem, že se tu tancuje furt dokola kolem bambusové tyče za zvuku bubnů a jednoduchých dokola opakovaných melodií, které místní přivádějí do určitého transu. Fotka není moc kvalitní, tma dělá mému foťáčku problémy, ale aspoň něco pro představu.

Na Kírton přišla i děvčata z dívčího internátu od naproti, ale, jak zdější zvyk velí, držely se od chlapců hezky odděleně. Nejmenší mnou detekovaná vzdálenost, na jakou se obě pohlaví k sobě za celý večer přiblížila, byl asi 85 centimetrů.

Jinak, oni by dokázali zpívat a tančit celou noc. Museli jsme to ale tak kolem půl jedenácté zabalit, protože zvuky bubnů šířící se po vsi začaly přitahovat různá prapodivná individua z okolí, která si chtěla taky trochu zaskotačit. Tady jsou naši hrdinové…

Tak, teď zas trochu z jiného sudu – toto je skupina před kostelem ve vesničce Baroypara, kde jsme byli s Emilem před 2 týdny zaopatřovat jednoho pána a kde budu mít právě tu vánoční mši.

Baroypara leží od nás přes řeku, most široko daleko nikde, takže se musí přívozem. Asi takhle nějak…

Tady ještě pár baroyparských dětí, co mě tehdy vítaly květinami. S vítačkami je už teď naštěstí konec.

Ženy tu mají takové své samosprávy (Committee), kde dávají své úspory dohromady a vzájemně si pomáhají. Tady zrovna zasedá jeden komitét nad miskami “murí” (= pražená rýže – něco jako naše Arizony, jestli se to vůbec ještě vyrábí).

V naší kapli v Utrailu, která slouží i jako farní kostel “Mary Our Help”, míváme mši každý den – většinou v bengálštině, někdy anglicky. Každodenními účastníky jsou kluci od nás z intru, holky z intru od sester od naproti a naši aspiranti. “Normálních” lidí (kromě neděle) moc nechodí. A jelikož internátníci odjeli na prázdniny domů, ministrují nám teď tyto sličné dívenky.

Zde foto ředitele komunity Fr. Francise, našich kluků z intru a jejich vychovatele Soilaše v den, kdy se rozjížděli na Vánoce domů.

Někteří se chtěli vyfotit i v menší skupince. Musím říct, že oproti klukům z Krishnagaru jsou tito Garos hodně jiní – mnohem plašší a nesmělejší. Tam jakmile spatřili, že mám foťták v ruce, tak se ke mě hnali a dělali přede mnou všelijaký skopičiny, kdežto tady je skoro prosím, aby se aspoň trochu usmáli. A škleby musím dělat já…

Před týdnem nám tu udeřila sibérie. Skutečně jsem nečekal, že budu v Bangladéši klepat kosu! Dokonce je už hlášeno 10 lidí, co v zemi během uplynulých 3 dní zemřeli na podchlazení. Ona ta teplota nevypadá tak hrozně – u nás v Utrailu je v noci kolem 10°C, ale vzhledem k tomu, že nikde neexistuje topení ani teplá voda (vaří se na takových hliněných kamnech většinou venku), jsou pak pevná zeď, střecha nad hlavou a teplá deka k nezaplacení. I kvůli dosti vysoké vlhkosti vzduchu je pocit kosy po západu slunce opravdu dosti silný. Ještě že mám dobré české fusky. Kluci mají aspoň tyhle “deky”…

Jo, abych nezapomněl. Máme tu taky zvířata. Kromě obřích pavouků, potkanů a různé  další havěti zde s námi koexistuje jedna příšerně stará fena jménem Brownie, která sotva sípe a každý den se očekává, že skoná. Ve své nerozvážnosti stačila ještě vrhnout čtyři koťata, ale nemá už pro ně mléko. Tak se toho teď ujímají naši kluci. Uvidíme, jaký budou mít v kojení úspěch. Onyk zatím starou Brownie nahrazuje spolehlivě…

…a Šengrak mu velmi zdatně pomáhá.

Na závěr ještě dva romantické snímky pořízené při včerejší podvečerní procházce kolem Utrailu. “Minimešitka” na břehu zatím téměř prázdného říčního koryta…

…a zátiší s převozníky. To by se docela hodilo i jako kondolenční blahopřání, co…?

P.S. To, co se děje u vás kolem úmrtí a pohřbu pana exprezidenta Havla můžu díky internetu aspoň trochu sledovat, a je to docela síla…

Takže, přátelé, vzpomínám na vás a přeju požehnané Vánoce neboli, jak říkáme tady u nás na Bengálsku

ŠUBHO BORO DIN

(Boro Din = Velký Den = Vánoce). Na nějaké moudřejší výplody jaksi není energie a čas. Mějte se hezky a buďte spokojení s tím, co máte a vděční za to, co jste.

Váš Gambi

This entry was posted in Uncategorized. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s