Hory a duše

Ano, je to tak, už jsem tu zas.

Minule jsem psal, že je těch zážitků moc a že to musím rozdělit na 2 části, takže zde je pokračování… Bohužel jsem netušil, že je toho víc než na dvě povídání, takže tato část je skutečně dlouhá. Slovy klasika, “i kdyby byla snad o polovinu kratší, tak by furt byl byla dost dlouhá”. Ne, je to fakt nezdravý – 2227 slov a 48 fotek! Kdo to bude chtít číst celý, bude si muset asi vzít dovolenou. Slibuju, že už nikdy nic tak dlouhýho na svůj blog nenapíšu…

Takže, po pohřbu v Bandelu a návštěvě Kalkaty jsem zamířil na sever našeho státu West Bengal – Západní Bengálsko (má tvar takové zvláštní přiškrcené nudle, která se dole a nahoře rozšiřuje). Nejprve do Siliguri, což je po Kalkatě největší město státu, a pak do horského městečka Sonada na exercicie.

Jubilee v Siliguri

V Siliguri je klasické salesiánské “vybavení” – velká škola, internát, farnost.Taky vám připadají všechny ty baráky stejný? Tady mají ale ještě něco extra: fakultu pedagogiky a sociálních věd (takovej malej Jabok), a pak hlavně noviciát pro celou kalkatskou provincii. To je on…Skoro ani nepřipomíná vězení, že…? Inu, formace… Na místní poměry je to letos bída s nouzí – urodilo se pouze 10 noviců!

V Siliguri se konala významná akce salesiánské rodiny – tzv. “Silver Jubilee” šesti spolubratří (dorazili ale jen 4) čili něco jako stříbrná svatba pro faráře – prostě výročí 25 let od svěcení. Fešáci, co…?!

Mezi nimi byl jeden, kvůli kterému jsem do Siliguri chtěl jet – náš spolubratr působící v Banglaedéši – Emil Ekka (druhý zleva). Celá akce byla moc hezká, slavnostní mše, po ní “besídka” v divadle a oběd pro všechny. Dokonale zpracovaná byla grafika – např. obrovský poster s vyobrazením oslavenců a nad nimi Ježíš vystupující z čajových plantáží…Zde před vyobrazenými oslavenci předvádí svoji hudebně taneční vložku mladí z farnosti. Musím říct, že mě z celé akce nejvíc zaujaly dvě věci.

Jednak skutečnost, že kostel byl narvaný. Dobře, to není v Indii nic zváštního. Ale byl narvaný v podstatě jen kněžími, bohoslovci  (SDB) a sestřičkami. Mládeže tuze málo, a něco jako rodiny vůbec. Nebetyčný rozdíl oproti akcím salesiánské rodiny v českých luzích. Když jsem se ptal proč tomu tak je, bylo mi řečeno, že to tady tak chodí. Zatím jsem nestačil zjistit, jestli ti mladí a rodiny tu nejsou proto, že o takové akce nemají zájem, nemají čas, anebo jsou řeholníky a řeholnicemi nějak odrazováni.

Druhá věc, jež mne velmi oslovila, byl tento Don Bosko se dvěma mladými (asi Dominik Savio a Laura Vicuňa), kteří se k němu s láskou a obdivem vzpínají. Dílo bylo vyrobeno z pálené hlíny u nás v Krishnagaru!V dolní části rámu je heslo: “St. Don Bosco friend of youth” (“Sv. Don Bosko, přítel mladých”). Pořád jsem ale přemýšlel, proč má okolo sebe těch 6 hasičáků. Pak mě napadlo, že to může být něco jako memento pro nás salesiány – pozor na to s tou láskou k mládeži, ať se to pak nemusí v Římě hasit. No nic, to je asi úplná kravina…

Na závěr akce jedna dobrá duše vyfotila všechny tři “Bengálce” dohromady. Patrně z nás byla lehce vystresovaná, tak se to mázlo. Ale i tak mi to tam sluší, ne…?Ještě malý obrázek o cestování vlakem. Od nás z Krishnagaru jsme spolu s dalšími dvěma SDB (Sunil a Christopher) vyrazili v 18h a do Siliguri (460 km) jsme dorazili následujícího dne v 16h – tedy po slabých 22 hodinách, včetně nezapomenutelného sedmihodinového čekání na perónu “malebného” nádraží v městečku Nabadwip. Než vlak přijel, tak nám oználili, že cestou shořela lokomotiva, tak jsme čekali celou noc na novou…

Každý správný noční vlak má samozřejmě lehátka. Ta vypadají nějak takto…

Ty petky s vodou se nefasujou, to si tam každý přinesl a dal do takového vychytaného stojánku. Všude jsou ventilátory. Lehátka, jak vidíte, jsou ve 3 patrech a kolmo ke směru jízdy (ta napravo od uličky), přičemž prostřední se dá sklopit ke zdi a tudíž sedět na tom spodním. Lehátka nalevo od uličky jsou jen ve dvou patrech a po směru jízdy. Tato lehátka jsme měli rezervována my… Zde pohled z Gambiho perspektivy…

Konečně hory!

Po cestě ze Siliguri, které leží stále ještě v rovině, do Sonady jsme se zastavili upostřed osad, obývaných chudými lidmi pracujícími na zdejších čajových platntážích. Působí tu mezi nimi jeden výborný spolubratr- Fr. Matthias – profesor na univerzitě a lékař, který pro tyto domorodcům žije tělem i duší.Čajové keře jsem viděl poprvé a musím se přiznat, že jsem si myslel, že čaj roste na něčem úplně jiném. Asi jsem zrovna chyběl ve škole. Děcka, co se kolem nás hned seběhla, byla hrozně živá, tudíž ve výsledku rozmazaná, ale úžásně krásná…

Pawel s Emilem dostali zálusk na tohoto vepřového vraníka a snažili se ho od domorodců koupit nebo směnit za svaté obrázky, protože v muslimské Bangladéši sehnat prase je mnohem těžší… Nepovedlo se.

Mně se pro změnu moc líbilo místní satelitní připojení…

Nakonec jsme dojeli na místo, kde končí čajovníky a v širokém údolí pod námi tekla řeka Testa (když je ne jaře dost vody, tak má asi 3 km na šířku a sahá až k tomu pásu lesa, co je na obzoru). K našemu velkému překvapení jsme spatřili, že v jednom zbloudilém rameni této řeky, se válí slon indický a dvě starší děcka mu provádějí řádnou hygienu. Blíž jsme ale raději nešli…

Po malé sloní epizodě jsme pokračovali dál směrem na sever do kopců. Během několika kilometrů jste tu rázem o 1.500m výš. Silnice se vine jako had mezi čajovníky – zde začíná krásný kraj zvaný Darjeeling.

S Emilem jsme si udělali takovou momentku před jednou plantáží. Vypadáme hodně spokojeně, že? Skoro i přihřátě, chápu… Je to však dáno pouze momentálním pocitem úlevy po vystoupení z našeho sluncem rozpáleného vozidla…

Cestou jsme narazili na zajímavé lidi a podivuhodné slavnosti, jako např. na tuto hinduistickou pobožnost. Sami vidíte, že lidé tu už vypadají dost jinak – jsou to většinou původem Nepálci.

Když jsme dojeli do města Darjeelingu – hlavního města tohoto horského okresu – zrovna vyjížděla z depa ultramoderní lokomotiva, jež po připojení 3 vagónů vyrazí na svou předlouhou 90 km horskou trasu, kterou už po 130 let bravurně zvládá, a to během pouhých osmi hodin!

Jinak se sem jezdí auty. Toto vozidlo na fotce ale není auto, nýbrž autobus. Klasický autobus totiž nemá šanci se sem do 2.000 m.n.m. vyšplhat, takže se to řeší tímto způsobem. A funguje to…

Pravda, některé linky jsou skutečně velmi vytížené…

Těsně před dosažením Sonady nás P. Emil zavedl na místo, kde před lety působil a vybudoval Mariánskou kapli (tady tomu říkají Grotto)…

… a úžasnou Kalvárii. Sochy vyrobeny opět v Krishnagaru. Skutečně, Krishnagar je v celé Indii znám tím, že je tu celá jedna čtvrť, kde žijí a pracují umělci, především sochaři. Takže na výrobky “od nás” jsem tu už narazil skoro všude.

Exercicie v Sonadě

Podobně jako se v Siliguri nachází salesiánský noviciát, tak tady v Sonadě je “studentát”. Čili dům, kde studují a dále se salesiánsky formují mladí salesiáni po ročním noviciátu. Studují tu hlavně filosofii a jazyky.

Dům je obrovský, zatím nejvetší, co jsem tu potkal, takže není divu, že se zde mohly konat rovnou troje exercicie neboli “retreat” (= týdenní duchovní cvičení) najednou. Nejkrásnější z celého domu byl ale výhled do okolí. Tady to je pohled z okna mého pokoje vpravo – na sever směrem k Sikkimu…

A toto je pohled doleva směrem na jih, kde se dole pod kopci nachází Siliguri. Střecha vlevo patří kapli a ta rozestavěná část je budoucí nová budova Salesiánského gymnázia. Jak vidíte, i zdejší bohoslovci se z okraje střechy kochají neskutečnými panoramaty.

Toto je jedna část ložnice místních asi 50 salesiánů bohoslovců, kteří zde dva roky pobývají.

No, a zde, prosím, exerciční trojka + pan provinciál (podřimující pán druhý zleva). Jak jsem říkal, exercicie byly troje. Jedny pro bohoslovce, které vedl Fr. Nirmal Gomes (tmavý pán vpravo) původem z Bangladéše! Druhá skupina byli diecézní kněží a diecézní bohoslovci, kteřé se sem k nám sjeli. Ty animoval Fr. David Mondal. No, a naší skupinu “dospělých” salesiánů měl na starost výborný mladý karmelitán Fr. Marcel Hernandes OCD (vlevo). Takže taková malá továrna na exercicie…

Marcel mluvil jednoduše, velmi otevřeně a hlavně ze své osobí zkušenosti života s Bohem a spolubratry v komunitě. Zajímavých myšlenek padlo hodně, ale nejvíc mě zaujala jedna z nich. Paradoxně ta, která visela celou dobu na stěně před námi a byla jakýmsi mottem letošních exercicií. Jde o větu z knihy proroka Malachiáše (3,7): “Obrať se ke mně a já se k tobě obrátím (…praví Pán)”. 

Pocítil jsem, že je to právě ono, co bych měl dělat víc. Přestat řešit kdy dostanu to vízum, jak to zvládnu v Bangladéši, co tam vlastně budu dělat, jestli si budu rozumět se spolubratry… a raději se obrátit víc ke Kristu. Tak nějak osobněji a intenzivněji. Zjistil jsem totiž, že moje důvěra v Něj je fakt hodně slabá. I bratr karmelitán mi řekl, že to na něj tak působí, když jsme se spolu bavili, takže na tom asi něco bude.

Během těch exercicií, které byly vedeny důsledně v tichu (samozřejmě vyjma modliteb a přednášek), bylo volného času minimálně. Přesto se nám s Pawlem a Emilem podařilo jedno brzké ráno popojet o 12 km dál do městečka Ghum, kde se ve výšce 2.226 m.n.m. nachází nejvýše položená železniční zastávka v Indii (kdysi – snad před Kolumbem – prý nejvyšší na celém světě). Odtud bývá, když je jasno, krásný výhled na Himaláje. Jak vidíte, povedlo se…

Je to fotka z místa památníku obětem 1.světové války a 3. nejvyšší hora světa – Kančenčunga (8.586) – se tu zjevila ve svém raním beloskvoucím majestátu.

A toto je pro změnu náš majestát…

Vzhůru do Sikkimu

Po skončení exercicií jsem byl pozván spolubratry, kteří obývají nejsevernější komunitu v provicnii, která se nachází v sousedním indickém státě zvaném Sikkim (na západě sousedí s Nepálem, na severu s Čínou, na východě s Bhútánem a na jihu s naším Západním Bengálskem). Nádherný kraj přímo na úpatí Himalájí. Bohužel, dost poničený nedávným zemětřesením. Po cestě jsem konečně pochopil, čím to je, že nikde nevidím popelnice a kde asi tak končí všechny odpadky

Hranice mezi státy West Bengal a Sikkim  je tvořena říčkou, přes níž je natažen tento most. Při přejezdu se mi sevřely všechny svěrače, jelikož k mé představě o stabilitě měl opravdu hodně daleko.
Silnice v těchto končinách jsou velmi úzké, takže když se sejdou dva “autobusy”, je to někdy věru zajímavé.

Pravda, občas se do cesty přimotá i nějaký ten kamínek, co se zakutálel při zemětřesení…

Nakonec jsme ale do komunity v Malbasey dorazili ve zdraví. Škola má trochu budhistické rysy a je tu vedená spíš pro děcka z lepších rodin. Také je to nejlepší škola v celém Sikkimu. Že to Don Bosko dotáhne tak daleko, asi sám netušil. I když, možná že i tušil, on měl ty svý sny…

Přijeli jsme v neděli večer, kdy škola byla opuštěná, zato kluci z intru kecali na lavičce. Už si nepamatuju jejich jména, ale vím, že ten vlevo pochází z nějaké osady, která leží úplně na svahu Himalájí, kde končí všechny cesty, a ten vedle něj je zase z daleké Kalkaty.

Druhý den ráno se vše rozjelo – šoféři vypucovali své čtyři autobusy a začali svážet děcka z okolních svahů…

Zde přichází první “hujeři”…

…a tady už nastoupená celá škola.

Nevím, jak to Hospodin zařídil, ale měl jsem ještě hezčí výhled z okna než v Sonadě – koukal jsem přímo na bohyni Kančenčungu. Svou krásu sice opět odhalovala jen na chvilku brzy po ránu, ale stálo to za to.

Místní SDB mně doporučili udělat si projížďku po okolní, takže jsem mohl spatřit mnohá místa jako toto, kde sesuvy po zemětřesení odnesly celé kusy hory a zničily mnohé silnice. Jak vidno, místní si však umí poradit, a silnici brzy “obnovili”.

Cestou jsem potkal i cisternu s benzínem, která jen o fous unikla sjezdu do stovky metrů hluboké strže…

Pak jsem navštívil tento zajímavý chrám, který založil sám velký Saj Bába – velký příznivce míru mezi náboženstvími a bezbřehé tolerance. Pocházel z místních kopců, ale dnes už to po smrti dotáhl (pravda, on vlastně nikdy neumřel) na Jeho Božské Znovuvtělení. Uvnitř se nachází neskutečně působivý náboženský guláš – prvky z hinduismu, ale také z křesťanství, budhismu a islámu.

Zde správce svatyně, místní farář a velký ctitel Saj Báby v jedné osobě, který mě poctivě provedl po svém království míru a pokoje. Dokonce mně ukázal i největší cennost, jež zde přechovávají – v sametovém koberci otisknutá svatá chodidla samotného Saj Báby, když se nedlouho po sve smrti rozhodl přijít podívat do svého chrámu.

Přes den byl sice trochu opar, ale výhledy nádherné, místy řekl bych až dechberoucí. Oproti Alpám je tu obrovské převýšení a vlastně obrovské rozměry úplně všeho. Toto je pohled do údolí pod námi…

…a toto pohled přes údolí, kde se jako orlí hnízdo krčí náš “skromný” salesiánský areál. Pod ním je vidět další sesuv půdy.

Tento milý pán byl můj osobní řidič. V Indii to ani jinak nejde, prostě bez řidiče salesiána nikam nepustí. Měl z toho našeho výletu trochu bobky, protože věděl, že bude muset mluvit anglicky, ale zvládl to dobře. Rozhodně mluvil líp anglicky než já nepálsky. A řídil skvěle.Nakonec ještě nějaká ta místní květena, vůbec nevím, co to je, ale líbilo se mi to.

A co bude dál?

Konečně jsem tedy dospěl k cíli svého mega-blogu. Úplně na závěr už jen jedna informace. Dá-li Šéf Nejvyšší, tak 15.11. večer doletím zpět do Evropy a pojedu do Berlína pro vízum. Takže to vypadá, že opět spatřím svou rodnou vísku. A možná i některé z vás…

Mějte se hezky, Hopodin ať vás provází a chrání.

Váš Gambi

This entry was posted in Uncategorized. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s