Kalkata a spol.

Kamarádi drazí,

Mám tu pro vás zase pár řádků a novinek ze Západního Bengálska. V neděli nám tu končí 14ti denní prázdniny ke cti oblíbené a mocné bohyně jménem Durga, takže svátky zní Durga Pudža. V této době, kdy školy jsou zavřené, se řádně slaví. Tedy, hinduisté slaví, protože mají rádi Durgu. Vypadá asi nějak takhle – má trochu víc rukou než je zdrávo a kolem sebe různý kamarády…To byl “presbytář” z jednoho kalkatského chrámu. Zde jsou pro změnu přípravy na Durga Pudža u nás v Krishnagaru, vše se muselo řádně dopravit na připravené místo… Pravověrní křesťané samozřejmě Durgu neuctívají, ale slaví taky. Aspoň tedy využívají nabytého volna. Salesiáni jezdívají většinou domů nebo na duchovní cvičení. Tady u nás v Krishnagaru jsme se kromě ředitele rozjeli na různé strany všichni. Jo, vlastně ještě 8 kluků, většinou sirotků, zůstalo tady na u nás intru, nemají kam jet. Já jsem během těch 14 dní stihnul akcí více než dost, takže to raději rozdělím na dvě půlky. Něco dnes, něco příště…

Bandel

Nejprve jsem se účastnil dalšího pohřbu. Ne, že bych je tu vyhledával, ale nějak se to naskytlo. Zemřel totiž jeden ze slavných misionářů poinýrů původem Ital Fr. Luis (Luigi) Gobetti. Působil v Indii už od roku 1935 a přijel sem jako 14-ti letý bažant, dělal tu noviciát, získal indické občanství, formoval mladé, zakládal komunity a stavěl. Klasický průkopník, něco jako “náš” John Med v sousední provincii. Poslední léta působil v Bandelu, což je tady pro místní něco jako Fryšták, Kobylisy a Svatá Hora dohromady. Mariánské poutní místo známé po celé zemi, kde je salesiánský komplex (obrovský, jak jinak) s aspirantátem, školou,učňákem, bazilikou, velkým divadelním sálem a salesiánským hřbitovem. Takle vypadá škola… Pár vybraných starších kluků z intru jelo spolu s námi – ve svých slušivých školních uniformách – což zde znamená, že nemusí platit za vlak. Mše byla v divadelním sálu, protože je větší než bazilika. Za oltářem (na podiu) se nás sešlo 140 kněží, prý to někdo počítal… Dole na place a na balkonech se opět rojily houfy sestřiček a také zbožný lid, a dokonce i nějaká ta mládež. Liturgii předsedal pan arcibiskup kalkatský Lucas SDB, sekundoval mu náš krišnagarský biskup Joseph rovněž SDB. Rakev s Fr. Gobettim byla opět celou dobu otevřená. Po mši sv. se strhla taková dvojitá lavina. Jedna od ambónu, kde se předháněli zástupci jednotlivých kongregací, komunit, bratrstev a spolků v oslavných nekonečných ódách na P. Luigiho. V tu samou dobu povolil hlavní ceremonář rozloučení se zemřelým, což znamenalo, že se ty tisíce zbožných věřících začalo tlačit směrem k rakvi, aby se dotkli obličeje zemřelého pátera, případně ho políbili. Takže ve všeobecném rojení a šumu, který jsme s úsměvem sledovali z našeho podia, se poněkud ztrácely ony zdravice, které v podstatě poslouchal asi málokdo. Ale trvaly dobrých 40 minut. Pak ceremonář zabránil vlastním tělem věřícím v dalším uctívání, naopak jsme seběhli uctít patera my, kněží,……a pak už se průvod s rakví vydal na hřbitov – stále v našem komplexu – kde byl Fr. Gobetti pohřben. Posléze následovalo pohoštění pro všechny přítomné. Neskutečná akce!

Kalkata

Z Bandelu se někteří  vrátili zpět do Krišnagaru, ale někteří z nás (např. já a Fr. Sunil) jsme jeli do Kalkaty. Mj. jsem se tam chtěl konečně setkat se svými spolubratry, kteří měli dojet z Bangladéše – Pawłem a Emilem. V provinciálním domě …na mě už čekal balík, který jsem si poslal z Čech předtím, než jsem sem odletěl. Po krásných 7 týdnech dorazil, sice v poněkud zbědovaném stavu – promoklý a s některými knihami zcela plesnivými – ale dorazil. Spolu se Sunilem (naším komunitním ekonomem) jsme se vydali na prohlídku města, které životem skutečně jen tepe, ale na turistiku moc dělané není. Totální blázinec, chaos a hlavně davy lidí a špína. Skoro všude je patrno, že před desetiletími byla Kalkata zámožné a kvetoucí město, které však po osamostatnění Indie od koloniální nadvlády Britů (1947) začalo rychle upadat. Záblesky dřívější slávy lze ale ještě občas někde najít. Na druhou stranu, stádo koz probíhajících přímo centrem města kousek od hlavního tržiště tady nikoho moc nepřekvapí. Za klasickou “turistickou prohlídku” tu stojí skutečně jen pár památek. Jednou z nich je Victoria Memorial – majestátní běloskvoucí stavba, kterou tu nazývají památník, i když ve skutečnosti je to něco mezi palácem a katedrálou. Postaven na památku velké královny Viktorie a jejího panování v Indii. Dnes je v něm muzeum dějin města Kalkaty. Kolem památníku je rozlehlý park,… …kterým vás za slušnou sumičku mohou provést v takovémto nádherném stříbrném kočáře. Je pravda, že na tomto nejturističtějším místě Kalkaty jsem spatřil první dva “bělochy” za celou dobu, co jsem tady. Další velmi slavnou stavbou je Howrah Bridge – obří kovový most přes řeku Hooghly, což je vlastně první z ramen delty Gangy, hlavní část řeky valí dál do Bangladéše. Most je z roku 1943, je neskutečně široký a fakt, že přes něj denně přejede 80 až 150 tisíc vozidel a přejde 500.000 až 1 milion lidí, z něj činí nejfrekventovanější most na světě. Je to dobrej cvrkot… Všude se rojí nosiči nejrůznějšího zboží, tisíce lidí z různých sociálních vrstev……a smrdící vozidla rozmanitého druhu.

Moudří průvodcové Kalkaty tvrdí, že další věcí, co se nesmí při návštěvě města opomenout, je Indian Museum. Jde totiž o největší muzeum v celé Indii. Na to jsem ale zatím čas neměl.

Pokud jde o dopravu, tak v Kalkatě se nachází první Indické metro (má jen 1 linku), dále několik tramvají, co jedou krokem, a hlavně spousty autobusů a autorikš (takové bytelné trojkolky). Nade vším však s přehledem vládnou žluté nezničitelné indické taxíky Ambassador s po léta neměnným designem, zřejmě asi nadčasovým…

…zde pohled z interiéru jednoho z nich. Pro zajímavost, kromě všudy přítomných indických aut značek Tata, Mahindra a Ambassador se na automibil cizí provenience dá narazit jen velmi zřídka. Nějaké Hyundai, Mazdy a Suzuki se tu sice najdou, ale evropská auta tu skoro vůbec nemají. Proto mě docela mile překvapilo, že Škodovky jsou jednou z vyjímek. A co je ještě zajímavější, jsou tu považovány za vrchol luxusu…

Při procházce městem jsem narazil i na tento hezký hinduistický chrám s jezírkem.
Když jsem ho ale obešel z druhé strany, zjistil jsem, že je to jen taková atrapa – má totiž pouze přední stěnu vyrobenou ze dřeva a látky a ze zadu ji drží lešení. Z bambusu, jak je zde zvykem.

Salesiáni mají v Kalkatě docela jméno, jde zde 8 komunit a zdaleka nejslavnější je Don Bosco School nacházející se na Don Bosco Circle (kousek z ní vykukuje pod semaforem nalevo od sochy DB)…


Tato škola je velmi prestižní, podle Google Maps se jedná o “the best school in town”. Takže pro chudé kluky z ulice asi moc není, ale je naše…!

Druhý den návštěvy v Kalkatě jsme se konečně setkali  všichni 3 “bangladéšani” – Paweł, Emil a já. I vydali jsme se ku hrobu nejznámější obyvatelky Kalkaty – Matky Terezy. Poprosit ji o přímluvu za naši misii a za všechny chudé.Její prostý hrob se nachází nedaleko našeho provinciálního domu na rohu takové zapadlé uličky… Přitom je to “Mother House” neboli provicniální dům “MC Sisters” jak tu běžně nazývají Missionaries of Charity čili Misionářky Lásky neboli Sestry Matky Terezy . Chudoba a jednoduchost z tohoto místa čiší, stejně jako něco úžasně silného a krásného, co sem přitahuje a zve k modlitbě staré i mladé… Já jsem byl u toho hrobu už podruhé, porvé vlastně hned druhý den, co jsem přilétl z Evropy do Kalkaty. To jsem se tam vyfotil i s pár MC Sisters, co přijeli ke hrobu své zakladatelky.
V tu dobu, jak můžete vidět, jsem ve svém misionářském nadšení nosil na krku salesiánský kříž, co dostáváme k věčným slibům. Když se mi ale pak místní spolubratří smáli, že asi chci vypadat jako biskup s pektorálem, tak jsem ho zbaběle sundal. Zjistil jsem, že tady se ani kolárky ani kříže na krku nenosí.

Tady ještě “kolegové” Emil a Paweł na dvoře domu před sádrovou Matičkou Terezou…

Novinka

Dalšího povídání by bylo opět hodně, hlavně o duchovních cvičeních, které jsem absolvoval na severu země na úpatí majestátních himalájských velikánů, ale to nechám na příště. Pouze jednu novinku ještě připojím, že mi předevčírem volal náš ředitel komunity Francis Alencherry , že je moje vízum do Bangladéše připravené!

Takže se zdá, že konečně… Během pár dní by měly všechny potřebné papíry přijít z Bangladéše na naši provincii v Kalkatě. S nimi pak půjdu na místní “High Commissariat of Bangladesh” a buď dostanu vízum rovnou tady, anebo mi řeknou, že jako Čech si pro něj musím zajet do Evropy. V tom případě bych se ještě vracel do ČR a letěl pak do Bangledéše z Prahy. To se ještě uvidí. Rozhodně to vypadá už velmi nadějně, Bohu díky za to.

Tak se zatím opatrujte a pozdravujte podzimní mrazivé Česko. A děkuju za vaši podporu a modlitby.

Váš Gambi

This entry was posted in Uncategorized. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s