Život jde dál…

Krishnagar, 24. 9. 2011

Ahoj ahoj,

Tak jsem tu zas.  Představte si, že v úterý to bude už biblických 40 dní, co jsem v Indii. Letí to jako blázen. Jo, abych vás nenapínal, odpověď na obligátní otázku “Co vízum do Bangladeše?” zní stejně obligátně: “Zatím nic.”

Fotbal vládne

Za těch uplynulých 14 dní se tu událo pár zajímavých věcí, o kterých bych vám chtěl něco napsat. Hlavní akcí byl turnaj ve fotbale mezi 16 mužstvy z okolních katolických škol. Musím uznat, že místní kluci (většinou ve věku mezi 15 a 20 lety) hrajou velmi dobře. Technicky jsou skvělí, neuvěřitelně odolní, hrajou téměř všichni bosi a jsou neskutečně rychlí a stabilní. Malinkou slabinu bych viděl snad jen v taktice a organizaci hry. Tady jsme ale v Asii. Zato organizace turnaje byla na vysoké úrovni, myslím, že i Marf s Jeanem by čuměli.  Náš internát měl samozřejmě své aktivní zástupce – naše hráče – ale také hojné fanoušky. Taky fandil celý intr… Byli sice do hry zapálení a sledovali turnaj od začátku až do konce, ale oproti našim klukům byli o dost tiší. Třeba vůbec tu neznají skandování. Přesto fandily dokonce i maminky. Nesměle se culily a jemně tleskaly… Mamky přišly ve velkém počtu i proto, že ten den (byla to neděle) byl něco jako návštěvní den, kdy se mohly přijít na své drobečky podívat a donést jim nějaké ty dobroty na přilepšenou. Pokud jde o výsledek turnaje, tak ano, jak dobře tušíte, naši kluci vyhráli. Tři z pěti zápasů sice urvali až na penalty, ale zasloužili si to. Navíc hráli na domácím pažitu,denodenně vyživovaném čerstvým přídělem kravinců, kde každýé odpoledne od 4 do 5h poctivě trénují. Tady vidíte hlavní ceny… …a  zde naše slavné vítěze s pohárem u nohou a salesiány (panem ředitelem komunity Thomasem a biskupem krišnagarským Josephem) za zády…Trofej bezpečně spočívá v ruce nejlepšího střelce turnaje – našeho Nogena!

Z jakýchsi vyšších principů mravních bylo součástí turnaje mužstvo farářů, pravda, ne zrovna nejmladších a nejrychlejších, ale nadšených. Před zápasem určitě…Náš tým uhrál pouze jeden zápas, jenž prohrál 0:1, a pak totálně zkolaboval. Je asi znát, že máme posvěcené ruce, ne nohy. Ale také nutno dodat, že jsme hráli v pravé poledne a i na místní bylo prý slušné vedro. Já jsem v druhém poločase málem leknul a na konci zápasu jsem vypadal zralej na infarkt… Asi chápete, že  moje nová přezdívka, kterou mi kluci z intru dali – “Father Lál“ (pozn. pro benskálsky nemluvící: ‘lál’ = červený) – docela sedí. Takže je teď ze mě otec Rudoch, pater Červenáček nebo něco takovýho.

Patrně z lidského soucitu jsem pak dostal ocenění “Fair Play” s touto neurčitou trofejí.
Dal jsem ji našim klukům, aby mi ji při focení “hlídali”……a představte se, že mi ji pak zase vrátili zpátky. Opět jsem je podcenil.

Krása a liturgie

Když jsme u těch barev, tak je docela zajímavé, jak se barvy odlišným způsobem promítají do zdejšího chápání krásy. Např. růžová je tu úplně normální barva, pak je taky vcelku běžné, že si kluci barví (či lakujou?) nehty na nohou – většinou na červeno. Dá se možná  říct, že celkové pojetí estetiky je tomu našemu docela vzdáleno. Máme tu třeba “krásné” sochy. Vzkříšený Pán Ježíš nad schodištěm dostal netradiční svatozář…Don Bosko je tak nějak nezdravě bílý, kdežto jeho svatý žák Dominik Savio zcela přirozeně zelený…
Zaručeně největší estetickou bombou naší komunity je však obrázek Panny Marie. Ale pozor, není to obrázek ledajaký! On je totiž nejenom barevný, ale úplně jako živý.

Ty modré, žluté a růžové pruhy se totiž krásně spirálovitě točí kolem PM, čímž člověka přivádí úplně do netušených spirituálních sfér. Škoda, že ten blog neumí načíst video (on vlastně umí, ale musel bych za to platit), měli byste zážitek ještě hlubší.

Pravda, z těchto věcí je mi tady trochu nevolno, ale to je asi jen o zvyku, chce to čas… Věcí, které bychom u nás nazvali kýčem, je tu opravdu dost, ale v místním prostředí a s místními lidmi to zas tak kýčovitě nepůsobí.

Na svátek Narození Panny Marie (8. září) jsem zažil jinou esteticko-liturgickou bombu. Místní tento den hodně prožívají a narozky Panny Marie jen tak neošidí. V katedrále se konala mše sv. v čele s panem biskupem a na kraji presbytáře stála po celou dobu taková zajímavá osvícená vitrína, o níž jsem dlouho netušil, k čemu tam je. Po skončení mše se k ní shlukly davy věřících – především žen.

Když jsem se prodral blíže, poznal jsem, že tu leží zabalené v plenkách takové roztomile Jezulátko. Jenže ouha, ono to nebylo Jezulátko, ale malá Mařenka či Maruška. Prostě Mariátko. Mohlo mě to taky napadnout, když to bylo celý růžový! Inu, davy se tlačily, div tu vitrínku neprovalili, sestra držela čestnou stráž……a malé holky Mariátku zbožně pěly. Jak rozkošné! Ne, já si z toho dělám blbou srandu, ale ti lidé to prožívají fakt upřímě, čistě a hluboce. Jejich projevy víry jsou pro Evropana možná trochu zvláštní, ale smekám před nimi.

Kluci ve škole a v posteli

Zpět k našim chlapcům z intru. Jak jsem psal už dřív, každé ráno krom neděle vyráží kluci v 10h od nás a jdou asi 10 min. pěšky do školy. Takže už v 9:55 zazní zvon. Nevím, jak jainak nazvat kovové monstrum, které je vytvořené z jakéhosi ohnutého a svařeného profilu a do nějž se buší kovovou palicí, což spolehlivě budí a svolává všechny místní obyvatele. Tady – pro představu, jak náš zvon vypada – si v něm zrovna ustlal Manodž, jestli se nepletu. No, takže v 9:55 se začnou kluci rojit. Hezky ve školních uniformách Postupně mají pod dohledem asistenta vytvořit spořádaný trojstup, což se jim však většinou moc nedaří. Poté, co asistent Christopher statečně provolá: “All the best!”, všichni vyráží ku škole. Škola je samozřejmě salesiánská, salesiánem řízená a veliká.Toto schéma tu platí skoro o všem, nejen o škole. Asi největší nápis ‘Don Bosco’, co jsem zatím kde viděl, se nachází právě zde. Odpoledne mezi 3 a 4h (podle věku) se kluci vrací zase zpátky na intr. Tentokrát už jednotlivě nebo po menších partičkách. Starší se teprve vracejí, ti mladší jsou už ve sportovním a vyráží na fotbal.

Jinak jsme měli na intru minulý týden jednu zajímavou akci – kluci dostali do svých nocleháren nové postele – kovové rámy a překližkové desky. A tak bylo velké stěhování, montování a úklid.

Kluci to se spaním nemají ideální – v padesáti na pokoji – to nezavání moc velkým soukromím, ani klidem, natož pak příjemnou vůní. Někteří však mají noclehárnu rádi a hrdě se k ní hlásí…

Fr. Lál byl samozřejmě u toho. Hlavně tedy u toho focení. K práci mě pustit nechtěli, asi abych jim to moc nepokazil…

Počasí a plány

Pokud by vás zajímalo, jaké tu máme babí léto, tak musím říct, že se o pár stupńů ochladilo, což je příjemné. Bývá tak 28 až 32°C přes den a 26, 27° v noci. Zato každý den prší, někdy půl hodiny, někdy pět hodin, ale nikdy ne celý den. Zato padají slušné provazy, a to úplně kolmo, protože je bezvětří. Zajímavý jev je ten, že se tu po dešti vůbec neochladí nebo neosvěží vzduch, jak to bývá u nás. Spíš naopak je ještě víc dusno, protože je ještě víc vlhko. A to má jeden nepříjemný důsledek, že tu hodně věcí plesniví. Např. můj pásek vypadá nyní takto.

Zdá se, že místním plísním a houbám poctivá česká kůže obzvláště chutná. Když jsem se ptal, co s tím, tak je prý jediná pomoc – věci pořád nosit či používat. Jak se nechají ve skříni, hermelín začne pracovat. Přemýšlím teď, jak nosit kolem pasu 3 pásky a vypadat přitom, že u nás je to úplně normální.

Příští týden budu trochu na cestách. V úterý jedeme skoro všichni do Bandelu, což je zdejší hodně známe poutní místo, něco jako Hostýn, spravované salesiány. Bude tam pohřeb P. Luigi Gobettiho, což byl jeden z těch starých italských misionářů průkopníků, kteří v Indii působili už od mládí, tak jako náš John Med. V současnosti v kalkatské provincii přebývá jen trojice “cizinců”: poslední z Italů – skoro 90letý P. Rosario Stroscio a pak dva Pavlové – Polák Pawel Kocziolek a já.

Z Bandelu se chystám na 2 dny do Kalkaty – trochu poznat město a zkusit na poště najít balík z ČR, který se někde zatoulal. No, a od pátku jedu se spolubratrem Sunilem na týdenní exercicie do městečka Sonada. To se nachází sice pořád ještě v našem státě West Bengal, ale v horách v Darjeelingu, jen kousek od míst, kde bylo před týdnem zemětřesení s desítkami mrtvých. Takže, pokud vás můžu poprosit, vzpomeňte na ty neštastníky, někteří jsou kvůli obřím sesuvům půdy dosud odříznuti od světa, přišli o všechno, anebo se pohřešují.

A pak prosím ještě o modlitbu za jinou skupinu lidí. Celé září se v Římě, a teď už v Turíně a okolí, připravuje nová skupina misionářů, kteří zítra (v neděli 25.9.) přijmou misijní kříže, tak jako já loni. Je mezi nimi i Joseph Cosma z Vietnamu, který by měl časem také posílit bangladéšskou komunitu. Seznam všech letošních úlovků můžete najít v liště nahoře – “Velrybáři 2011”.

Díky! Mějte se krásně.

Váš Gambi

P.S. Úkol pro hujery: úmyslně jsem tentokrát první fotky vkládal ve větším formátu a ty další v menším. Chtěl bych vědět, co je podle vás lepší. Z pohledu vkládání je to stejně rychlé (nebo spíš pomalé). Větší fotky jsou asi lépe vidět, ale zase se mi zdá, že se mezi nimi text trochu ztrácí. Co myslíte vy…?

This entry was posted in Uncategorized. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s