Kulturní šůčky

Krishnagar, 10. 9. 2011

Hi people,

Tak už se pomalu blíží měsíc mého pobývání v krásné a obrovské zemi zvané v bengálštině Bharót, jinak všeobecně poněkud známější pod názvem Indie.

Říká se, že misionář dostává po prvních dnech a týdnech v novém působišti “kulturní šok”. Nevím přesně, jaké mají být symptomy tohoto šoku, ale zdá se mi, že ani kulturní ani elektrický ani traumatický šok jsem tu zatím nezapsal. Je pravda, že mnohé věci mě za těch několik týdnů dost překvapily, zaujaly nebo i zklamaly. No dobře, možná i malinko šokovaly… Takže, místo nudného líčení událostí zkusím bez ladu a skladu popsat pár těchto překvápek a kulturních “jinakostí”. Vlastně ne pár, ale rovnou půltucet.

1.       Doprava

To bylo asi první překvápko po příletu do Kalkaty. Nejen šílenej zmatek v dopravě – s tím jsem tak trochu počítal, i když ten zdejší hravě překonává dopravní bordel v Neapoli – ale hlavně hluk. Každý tady totiž troubí. Ale pořád. A na všechny. V podstatě jednou rukou se tu drží volant (většinou pravou) a levou se neustále troubí. Ve volných chvilkách pak třeba i řadí.

Další odlišnost oproti Evropě spočívá ve volnosti interpretace pravidel a bezbřehé toleranci veškerých živočichů jakožto účastnků silničního provozu. Sedící krávy uprostřed silnice, to je samozřejmost. Jsou přece posvátné. Trochu mě ale vyděsily kozy, psi a krávy neustále přebíhající či jen tak zvolna přecházející nejen přes silnici, ale i přes dálnici (ano mají tu docela dobré dálnice – přesněji řečeno čtyřproudové vozovky)! Krávy a kozy se s velkou oblibou pasou právě v takovém tom metr širokém oddělujícím travnatém pruhu uprostřed dálnice – zřejmě je tam obzvlášť kvalitní travička – no a občas se tam to pasoucí zviřátko celé nevejde, takže stojí zpoloviny, anebo taky celé, ve vozovce.

Tak nějak vypadá běžný autopark na odpočivadle podél dálnice.

Další dálniční běžnosti je otáčení se do protisměru (místy jsou oddělující travnaté úseky vystřídány volným prostorem pro otáčení určenými) nebo dokonce přímo jízda v protisměru. Když se do protivky nejede moc daleko, tak se to toleruje. No, celkově musím říct, že místní řidiči mají můj obrovský respekt, protože nesmějí ani na chvilku polevit v pozornosti. A to jsem ještě nezmínil, že obzvláště zábavné je řízení v noci, protože některá vozidla – především náklaďáky – neřeší koncová světla. Takže na dálnici se před vámi najednou vynoří jakási pomalu se pohybující temná hmota… Zatím jsem naštěstí možnost řídit auto neměl.

Jinak silnice tu mají různnou kvalitu a úroveň – od krásně hladkých a relativně moderních „dálnic“ přes něco jako státovky až po okresky plné děr a výmolů. Ve městech je to podobné.

Zde je něco jako hlavní silnice ve městě Kharagpur.

A toto vedlejší

2.       Vrtule

Ve všech místnostech na vás ze stropu koukají třílisté vrtulové věntilátory, kterém říkají “fan“ a díky nimž se tu dá v létě vůbec přežít. Jsou úplně všude – v pokojích, v jídelně, kapli i v katedrále. Tak jako u nás ze stropu visí lampy, tak tady na dlouhatánkých tyčích trčí vrtule. Lampy potřeba nejsou – přes den je světla dost a za tmy se do kostela nechodí.

Ten větřík, který způsobují, je skutečně osvěžující, ale má to jednu nevýhodu. Všechno, co není dostatečně těžké nebo zatížené, lítá. Takže třeba psát nebo číst něco na stole jde jen za předpokladu, že sešit či knihu držíte pevně v rukou a ostatní papíry zatížíte různými baterkami, mobily, knihami atd. Ze začátku to bylo dost frustrující , když pořád něco honíte a chytáte, a přiznám se, že mi vylétlo z úst nejedno nehezké slovíčko… Ale už jsem si zvykl. Zatěžovat a zase zatěžovat.

Malá ukázka klasického čelně umístěného fénu v kapličce, kde sloužívám soukromou mši, pokud nemám ten den žádnou“veřejnou”.3.       Kde domov můj?

Skutečně zajímavým zpestřením mého pobytu je pro mě kreativita místní ch obyvate ve tvoření názvů a úroveň jejich zeměpisných znalostí. S tím, že by tu někdo znal mrňavou “The Czech Republic”, která má za sebou sotva 20 let trvání, jsem moc nepočítal. Taky ji opravdu nikdo nezná. Zato střední a starší generace už docela slyší na “Czechoslovakia”. Přesto bezkonkurenčně nejrozšířenějším zeměpisným názvem spojovaným s mojí osobou je Czegoslavia. Možná chápete, že snahu vysvětlit místním, že Czechoslovakia a Yugoslavia jsou dva různé státy, z nichž ani jeden už nějaký ten pátek neexistuje, jeden se rozpadl na dva menší státy a ten druhý asi na 5 nebo 6 (ve srovnání s velikostí zdejší země zcela nepatrných státečků), jsem brzy vzdal.

Vincent, Akaz a Sudip dobře vědí, že v daleké Čegoslávii žijí hodní lidé. Akorát je mrzí, že tam nemají banánovníky, jako oni tady doma. A že tam mají hroznou zimu. Chudáci…!

4.       Netradiční projev úcty

Pokud bych měl jmenovat situaci, kdy jsem byl skutečně vyveden z míry, tak to bylo po první mši sv., kterou jsem tady v Krishnagaru absolvoval v naší internátní kapli.

Takto vypadá ta kaple, jejíž podlaha je normálně pokryta modlícími se chlapci. Ve stropu je mezi traverzami ukryto dvacet krásných větráčků. Škoda, že je nevidíte…

Takže, mše byla v bengálštině a, jak už jsem psal dříve, nerozuměl jsem vůbec nic. Přesto jsem po mši v sakristii oslovil dva malé ministranty a zeptal se na jejich jméno. Anglicky, samozřejmě. (PS. Jako poctivý začátečník dnes již vím, že Jak se jmenuješ? se bengálsky řekne Tomar nam kí?). No, a v tu ránu se ke mně jeden, a pak i druhej, kluk bleskově sehnuli, dvěma prstama pravé ruky (jako když skautíci přísahají) mi přejeli přes prsty u obou nohou a pak se tou rukou dotkli hlavy. Vlastní hlavy. A řekli: Thank you Father. Potom se zase stejně rychle postavili. Tak to jsem fakt nečekal a vůbec netušil, co to má znamenat, natož pak abych věděl, jak v takové chvíli vhodně zareagovat. Tak jsem řekl taky Thank you.

Později jsem zjistil, že se jedná o zdejší projev úcty. Dělají to samé i sochám, třeba Panně Marii, které většinou zpod “kabátu” špičky nohou vykukují, tak přejedou přes ně, ale pak se místo pouhého dotyku vlastní hlavy rovnou zbožně pokřižijou a své prsty na závěr políbí. Jako Italové. Viděl jsem, jak se takhle kluci vrhli na biskupa, když k nám jednou přišel na večeři, ale už jsem si nestihl všimnout, jestli se po pohlazení jeho biskupských nohou pouze dotkli hlavy nebo i pokřižovali.

Zde moji miláčci – nejvyšší je Šumit (včera měl 15 let), vedle něj Debašiš a vlevo Sourof. Parohy mu dělá Augustín, z něhož je vidět jen levé oko. A právě Augustín je jeden z těch dvou ministrantů, co mi způsobili zmíněný kulturní šůček. S batohem je Rahúl a ty dva menší vpravo zatím ještě jménem neznám.5.       Fyzické tresty

Do dneška jediným zážitkem, který bych popsal jako negativní nebo nepříjemný, byla událost související s výchovným procesem kluků na internátu. Šel jsem nahodou kolem kanclu ředitele internátu (saloš starý asi jako já nebo možná o 2 roky mladší), a slyším takový divný lkání. Přijdu blíž, a on tam vesele vyplácí borce jakýmsi pravítkem přes zadek. Vždycky do něj něco dul v bengálštně (asi co udělal špatně nebo tak něco) a pak prásk. Pak zase nějaká výchovná slůvka do ouška, a prásk. A takhle dál. Borec sténal a k tomu ještě před dveřmi otevřeného kanclu stáli asi tři nebo čtyři další kluci, kteří celou scénku se strachem v očích sledovali. Možná pak šli na řadu i oni. Nevím, já jsem se na to nemohl dál dívat a šel jsem raději pryč. Fakt mě to dostalo a dost znechutilo. Že by měl v Indii Don Boskův preventivní system spíš fungovat takto…?!

Ale vzpomněl jsem si, jak mi Jana Švecová před odletem do Kalkaty vyprávěla, ze fyzický trestání dětí salesiány v Indii kdysi zažila a já jí nechtěl moc věřit…

Tak doufám, že časem nadejde vhodná chvíle a příhodná atmosféra, abych se na to místních spolubratří zeptal, jestli je to tady jako normalní nebo jde jen o úlet konkrétního SDB.

No, řekněte, chtělo by se vám řezat takovýhle “neviňátka“?6.       Pohřeb

Poslední kulturně odlišný zážitek, který bych chtěl dnes popsat, je jeden pohřeb, kterého jsem se v týdnu zúčastnil. Zemřel totiž tatínek spolubratra z naší komunity Debradže. Abych to řekl přesně, dva kněží z naší komunity – Peter a právě Debradž – nebydlí s námi tady v Don Boscu, ale na druhé straně města na faře při farním kostele. Takže něco podobného jako v Líšni, od nás tady je to asi 15 min pěšky. No, a Debradžův tatínek Raul Mondal v 57 letech po delší nemoci zemřel. Tak jsme se úterý 6. 9. vydali do jejich rodiště v asi 20 km vzdáleném městečku Chapra (leží pouhých 11 km od hranice s Bangladéší!), kde byla mše sv. a pohřeb.

To, co mě zaujalo, byla skutečnost, že rakev se zemřelým panem Raulem byla otevřená nejen přede mší, ale i po celou dobu mše a po ní. Přišlo mi to takové víc spojené s realitou lidského života a svým způsobem pravdivější než u nás v Evropě.

Sjelo se nás asi 20 kněží a kostel byl téměř plný, pravda, skoro samých žen. Muži byli většinou v práci, protože mše byla v 10h dopoledne.

Druhý zážitek se konal na hřbitově. Za modlitby bengálského růžence se šlo průvodem za rakví (tentokrát zavřenou) asi 10 min. pěšky na katolický hřbitov. Hrob byl krásně vykopán v hlíně, minimálně 2,5m hluboký, hezky zarovnané stěny. Dělá se tu jáma úzká, tak akorát na rakev, ale delší, takže po modlitbách a vykropení skočí dva muži dovnitř do hrobu – jeden stojí v nohou, druhý ve hlavě – a rakev je jim zeshora podána. Ooni ji pak pomalu položí mezi sebe a zase vylezou ven. Žádné popruhy nebo dřevěné trámky. Pak každý přítomný hodí tři hrsti hlíny na rakev, případně i nějaké květy, a jde se domů. Zážitek spočíval v tom, že ve chvíli, kdy se Debradž ujal recitování modtiteb nad rakví, opět otevřnou a spočívající hned vedle hrobu, začal podivný hluk. Jakoby se někdo hádal. A ten hluk sílil a sílil, až z toho byla docela drsná a velmi hlasitá hádka, kdy Debradže, už nebylo ani slyšet. On se ale v klidu modlil dál. Já jsem v tu chvíli stál ke skupině, odkud se hluk hádky linul, zády a nepřišlo mi slušné se otáčet. Ale v hlavě se mi honily nejrůznější interpretace toho, co se asi za mnou děje. Myslel jsem si, že buď vnikli na hřbitov muslimové nebo hinduisti a chtějí pohřeb překazit nebo se porvat. Anebo, že se koná zároveň ještě druhý pohřeb a lidi se hádají, kdo má přednost…? Nakonec vysvětkení bylo následující. Běžným zvykem v Chapře je, že mše sv. za zemřelého bývá sloužena místním farářem v malé kapličce nacházející se uprostřed hřbitova. A problém byl v tom, že pan Raul neměl mši v kapličce, ale ve farním kostele, a nesloužil ji zdejší farář, ale nejstarší syn pana Raula (také kněz, ale diecézní) spolu s Debradžem a provinciálním vikářem salesiánů vedle sebe. No, a našli se poctiví křesťané, vedení jedním obzvláště aktivním mužem, kteří začali svoji nespokojenost s netradičním postupem tohoto pohřbu dávat hlasitě najevo. To si však na oplátku nenechali líbit místní paňmámy, jež se společně s hrobníkem na skupinku odpůrců vrhly a řvaly stejným způsobem na ně, co si to jako dovolujou, když je tu 20 kněží a tuny sestřiček a že si nepamatujou, že by on byl kdy vysvěcenej, aby tomu rozuměl. Takže regulérní mela, avšak nakonec se šťastným koncem, protože navzdory extempore Debradž se modlil a kropil dál a chlapi spouštěli rakev i navzdory odpůrcům. Doma pak jistí obzvláště zkušení SDB tvrdili, že k tomu všemu byl prý ten aktivista i hrobník oba opilí. Takže asi tak nějak.

Pan Raul Mondal celý v bílém a obsypán květy těsně před spuštěním do země, v níž kvůli několika “pravověrným” kamarádům málem nemohl spočinout.

Ufff, napsal jsem toho zase strašně moc. A to jsem si říkal, že popíšu těch překvápek aspoň deset. Tak třeba někdy přístě…

Buďte s Bohem.

Zdar Gambi

This entry was posted in Uncategorized. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s