Bye bye Europe

Přátelé,

je to tady, odlet do daleké Asie se konečně stal skutečností, a já v úterý 16.8. odlétém do Kalkaty. Proč zrovna do Kalkaty? Počkejte, o tom napíšu až o kousek dál. Vlastně úplně na konci. Po svém návratu z Londýna jsem kromě pobývání u rodičů v Plzni (od dob střední skoly jsem nikdy tak dlouho u rodičů nebyl) navštěvoval různé kamarády, spolubratry a známé. Bylo to moc příjemné, a letos jsem na to měl opravu čas – pobýt v klidu s rodinou a potkat své staré přátele. Jelikož není moc jisté, zda budu moci v budoucnu dál psát zprávy na svůj blog a hlavně vkládat do něj fotky, rozhodl jsem se, že tentokrát budou ve větším formátu, když je to z Evropy naposled…

Plzeň Brzy po mém příjezdu z Londýna se za mnou přijel podívat do Plzně spolubratr Max Dřímal, nyní zdárně působící v komunitě ve Fryštáku u Holešova. Abych to řekl se vším všudy, on má totiž v Plzni kromě mě i svou rodnou sestru Aničku, která je zároveň sestrou řeholní a jmenuje se navíc Marie Goretti. Tak jsme si prošli mé krásné rodné město…a zašli i na něco typicky plzeňského.

Hradiště Také jsem byl navštívit svého předchůdce v líšeňském středisku Vlaďu Kašku a jeho rodinu v Uherském Hradišti. Nebyl jsem tam sám, ale s dalšími skvělými kamarády z Líšně Michalem, Kódlem a Evženem, takže malá Viktorka i její maminka Peťa s námi měly docela vzrůšo. Nakonec za námi do UH dorazila i další mladá rodina – Škarkovi z Brna – kteří teď mají po Kájince a Ondrovi malou Amálku. No, a aby bylo všechno v pořádku, pokřtil jsem ji v kostele sv. Františka Xaverského na hlavním uherskohradišťském náměstí v kapli sv. Viktorie. A proto taky byla Amálka pokřtěna jako Amálie Viktorie. Amálku a rodiče jsem jaksi zapomněl vyfotit, zato Káju a Ondru mám hned několikrát. Těm se totiž strejda Gambi na pískovišti věnoval, až se z něj prášilo… Tady ještě sólo s Kájinkou.

Ostrava Z UH jsem se přesunul koridorem na sever, takže po mnoha letech jsem zavítal do svého někdejšího působiště do Ostravy. Zde se např. nacházím v typické ostravské části zvané Mexiko… …s Maťou Bartošovou, která strávila jako dobrovolnice rok v mexickém Ciudad Juarézu, a s Janou Batorovou – – obě jsou to velké salesiánské animátorky před Hospodinem. Společně jsme zajeli povzbudit Danku Pospíchalovou do lázní do Klimkovic. Z toho ale žádnou fotku nemám. V Klimkovicích jsem se stavil ještě u rodiny Batorových, kteří adoptovali hrozně hodnou malou Iňušku,a ta mi chtěla při “rodinné mši” z lásky ministrovat.

Štrasburk Se svými dvěma rodnými bratry (sestra s námi nechce) děláme každoročně menší společnou akci nebo výlet na pár dní. Letos jsme se vydali na prodloužený víkend do Štrasburku (francouzsky Strasbourg). Jednak jsem tam před 7-8 lety studoval teologii a chtěl jsem se podívat na místo činu, ale hlavně proto, že je ve Štrasu velvyslancem ČR při Radě Evropy Markův kamarád Tomáš. A ten Marka pořád zval, ať někdy dojede, tak jsme pro jistotu dojeli všichni tři. Tomáš decentně poslal ženu i s malou dcerkou ke tchánovi do Ruska a my začali naši menší pánskou jízdu. Zde trio Žendů – Marek, Pavel a Ondřej aneb Cipís, Gambi a Kim – před kašnou v krásném alsaském městečku Colmar. Je to oblast výborných bílých vín, takže jsme jim pár vzorečků zdegustovali. Pan velvyslanec Tomáš si žije v takovém skromném domečku na okraji města… Řekl bych, takový slabší valašský průměr… Služební vůz by si chlapec zasloužil určitě lepší, …ale do švestek s ním snad vydrží. S pitím jsme to samozřejmě nepřeháněli, Tomáš měl totiž doma výběr dosti omezený… Projeli jsme alsaská zákoutí a vinice, Tomáš nás po celou dobu poctivě doprovázel. Zde staří dobří kamarádi – pan velvyslanec Tomáš a pan náměstek Marek – v romantické čtvrti Colmaru “Petite Venice” neboli “Malé Benátky”. Při procázkách po Štrasburku jsem se zašel podívat na svou Alma Mater – “Faculté de Théologie Catholique” – v jejíchž mohutných zdech jsem kdysi smolil svou dipolmku o 1 Kor 10,14-22. Cesou z Alsaska zpátky do Čech jsme si udělali malou zastávku v městě filosofů a studentů – v německém Heidelbergu.

Líšeň Nejvíc známých jsem celkem logicky navštívil v Líšni a okolí. Myslím, že k okolí Líšně se dá počítat už i Žďár nad Sázavou, kde jsem se potkal s Jirkou a Šárkou Besperátovými (nechápu, proč zase nemám žádnou fotku). K dalším líšeňským koloniím patří chalupa Kočvarových ve Strážku. Tam jsme prožili moc příjemné chvíle v kruhu bývalých či současných zaměstnanců střediska a jejich drahých. Koči se svou Paní se ujali nejzodpovědnějších funkcí…Ostatní se spíš bavili a uživali si dobrot a rozličných radostí…No, rozjeli jsme se tak, že někteří se dali na karban…nebo na hudbu…

někteří si dokonce dovolili beztrestně pohladit pomazanou hlavu…

a někteří se tomu všemu potutelně usmívali.

Nejhůř z nás dopadl Ron. Neměl pít tolik piva!

Ze Strážku jsme přejeli k sousedům Lorencovým do Zubří u Nového Města a věnovali se i poněkud vznešenějším věcem….

Inu, co bych říkal, na Vysočině, a navíc v takové úžasné společnosti, bylo opravdu nádherně. Ani se mi tam odtamtud nechtělo. Ale doratil jsem nakonec až do Líšně. Tam jsem shlédl krásně zařízenou a účelně vybavenou novou část Saleska, ale také potkal spoustu známých, jak ve středisku, tak mimo něj. Kdybych měl vypsat všechny kamarády, co jsem tam za těch pár dní potkal, asi by mi to nějakou chvilku zabralo. Při svém krátkém pobytu v Líšni jsem ale zjistil jednu zvláštní věc, a to, že někteří místní kamarádi (a hlavně kamarádky) nikdy nebyli v západních Čechách!!! Takže chápete, že s tím bylo potřeba něco urychleně udělat. A tak Líšňáci dojeli do Plzně. Zde kupříkladu pózují v Křižíkových sadech u sochy dvou slavných plzeňáků – Spejbla a Hurvínka.

Nebo tady i se mnou u sochy velkého rodáka z Nepomuku… Možná sami poznáváte, že to čistě Líšňáci nejsou. Ano, jsou mezi nimi dva Ostraváci – Vašek (červená softšelka) a Maťa. A hezky jsme se kamarádili. Markéta chtěla původně vylézt Johánkovi až na jeho svatozář tvořenou 5 zlatými hvězdami, ale nakonec i za pouhou zteč podstavce sklidila ovace. A nadávky…

Česká Doubravice Z Plzně jsme se jeli s partou podívat do rodiště mé maminky, kde jsem v dětství a mládí trávil všechny víkendy a prázdniny, do České Doubravice. Česká je proto, že za kopcem – asi 10 km – je Doubravice Německá. A ta už patřila do Sudet. Obsadili jsme naši “sednici”, protože venku celý den pršelo, Kriss sáhla do strun a Éďa do objektivu, a bylo nám dobře. I mí rodní bratři Marek a Ondra se k nám přidali… Být v západních Čechách a nenavštívit slavné kláštery, to by byl skoro hřích. Takže jsme zajeli na nedělní mši k trapistům do Nového Dvora, ale také k premonstrátům do kláštěra Teplá, založeného blahoslaveným Hroznatou. Kromě své historické, architektonické a duchovní hodnoty jsou Teplá i Nový Dvůr pro mě osobně docela “srdeční” místa. V Teplé jsem se totiž v roce 1992 rozhodl pro kněžství (konkrétně v této místnosti, kde dřív bývala kaple a dnes je pokladna vstupenek s posezením)… … a v Novém Dvoře o 16 let později pro misie. Ačkoli pršelo snad tři dny v kuse, nezabránilo nám to v tom, abychom si zašli na houby do doubraveckých borových lesů. Nekterým slečnám se obzvláště dobře houbařilo s deštníky v ruce… Nasli jsme velký houby (nic) kromě několika tvarově docela zajímavých bedel. Líbily se hlavně děvčatům.

Jižní Čechy Další zajímavá štace byla u známých v jižních Čechách. Jedni skvělí manželé, které jsem kdysi oddával, Vendula a Radek Čermákovi, bydlí na místě dávného slovanského hradiště v Doudlebech (jejich dům stojí přímo na původním hradebním valu; ale je o dost novější, než to hradiště).  Mají malou Terezku, kterou jsem poprvě viděl naživo. Taky jsem si Terezku hezky pochoval, a navzdory mému poněkud dementnímu výrazu ani nezačala plakat. Z Doudleb jsem se přesunul na chalupu k Dufkům, vlastně Timrům. Je to krásná chaloupka na samotě na břehu říčky Malše a je tak úžasně ukrytá, že vypátrat její polohu nám s Radkem trvalo necelé dvě hodinky. Takže s orientací jsme na tom hodně dobře… Na chalupě byla babička Klára, maminka Eliška a úžasně okatý cvalík Matteo. Jak vidíte, s malými dětmi to zvládám fakt bravurně… Byli jsme se společně projít do blízkého Římova, kde je nádherné poutní místo a také úchvatná Křížová cesta rozesetá po městě i po okolí. Má nezvykle 25 zastavení a každé z nich je vlastně taková malá kaple. Zde stojíme v ambitu poutního kostela, kde léta úspěšně působili bratři jezuité. S Matteem jsme se tak skamarádili, že chtěl jet na misie se mnou… …No, bral bych ho hned, ale asi by se to moc nelíbilo ani mamince Elišce, ani tatínkovi Marcovi, za kterým se za pár dní Matteo s maminkou vracel domů do Piemontu .

Praha Do Prahy jsem se vydal za dvěma Kájama. Jeden kamarád Kája je biskup Karel Herbst, který spadl ve švýcarských Alpách a ležel t.č. ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích, tak jsem ho šel trochu povzbudit. Kája č. 2 není ten Kája, ale ta Kája, přesněji Karolina. Studovali jsme spolu na teologické fakultě v Č. Budějovicích a zažili spoustu zajímavých akcí. S Kájou a malou hodnou Viktorkou (to uč je třetí Viktorie, co znám) jsme si dali sraz u pana Žižky na Vítkově a skončili v metru na Můstku… Škoda, že tatínek David musel být zatím v práci. Kája č. 1 a Kája č. 2 mají navíc společné to, že Kája č. 2 (příjmením Peroutková) dělala rozhovory s Kájou č. 1, které pak vydalo nakladatelství Portál v knižní podobě.

Boříci V posledních dnech před odjezdem začaly mít věci docela dynamický spád. Z Líšně za mnou na sobotu dojela do Plzně rodina Fraňkových z Boleradic (Standa s Evou “Popelkou” byli jeden z pouze dvou párů, co jsem oddával v Líšni v tělocvičně Saleska). Jinak žádnou Viktorku nemají (zatím), ale zato mají dva správné kluky – mladšího Jindřicha a většího Bořivoje. Bořík, aniž za to sám mohl, dal tu úžasnou přezdívku celé rodině. Byli jsme samozřejmě na plzeňském hlavním náměstí, vyfotili se s jedním zajímavým svatebním autoparkem, prošli krásně rozkvětlé parky kolem centra… a zajeli i do ZOO. Škoda, že velbloud dvouhrbý se při focení zrovna rozběhl z kopečku, takže je v zákrytu za Standovou levou rukou. Boříci mě odvezli na chalupu do Českých Budějovic, takže nakonec viděli celou naší rozvernou rodinku. Vzpamatovávají se z toho dodnes.

Naši Úplně poslední dny jsem strávil s rodinou. S mým jediným synovcem Máťou, jeho rodiči a sestřenkami jsme byli v jednom bavorském zábavném dětském parku těsně za hrnicí s ČR, kde byla polovina rodin českých a polovina německých. Máťa chtěl ale změnu. On má hrozně rád polské pirohy, takže chtěl za každou cenu reprezentovat naše slovanské sousedy. Většinu času jsem ale strávil v Doubravici na chalupě. S neteřemi Anežkou a Růženkou jsme si užili legrace, ale i vážnějších chvil. Pod pergolou, kterou pár týdnů tomu nazad vybudoval Marek, jsme slavili mši svatou na čerstvém vzduchu. Áža vzorně ministrovala, ostatní se zbožně modlili. Tady Áža a Růža se strejdou po mši. V neděli – 2 dny před mým odletem – jsme spáchali takovou rodinnou rozlučku. Byla dvoufázová, nejprve jsme celá rodina zašli do nejvzácnějších prostor v Plzni – do Prazdroje. Bratr Ondřej nám přes kamaráda domluvil soukromou prohlídku pivovarským kolosem, takže jsme viděli kotle v teprve 5 let nové varně… Růženka v náručí tatínka Romana obdivovala kvasné kádě,……mě zase pohlcovala tajemná atmosféra ve sklepě, kde v desítkách obřích sudů ležely hektolitry ležáku… …a všechny nás uchvátila šikovná a piva znalá průvodkyně Klára. Ona zase pro změnu vzhlížela k mým bratřím, švárovi a hlavně dědovi Karlovi skoro až s nábožnou úctou. S chutí jsme si dali nefiltrovanou nepasterizovanou plzničku přímo ze sudu… I když se to nezdá, tak to pivo pili skutečně pouze dospělí. Ač vysmátí, Anežka i Máťa pili skutečně jen kolču. No, a toto je vzácná fotka. Díky slečně průvodkyni Kláře jsme se po mnoha letech ocitli celá rodina na jedné společné fotce. A ještě k tomu s pivovarskou mašinkou v pozadí.Druhá fáze rozlučky pak probíhala v “Sedmém nebi”. Ne, že bychom se po těch plzních cítili zas až tak blaženě. Jde čistě o název jedné dobré plzeňské restaurace.

Tož, bylo to v Českých zemích hodně dynamické a pestré. A bylo toho dost. Mnoho lidí, se kterými jsem se setkal, jsem v tomto blogu ani nezmínil nebo nemám jejich fatku, za což se ze srdce omlouvám. Ale takový je život.

Co dál? Konečně se tedy dostávám k tomu, jak to se mnou vypadá dál. Vízum do Bangladéše zatím pořád nemám. Nikdo neví proč. Proto představení v mé domácí provincii v Kalkatě v Indii rozhodli, že bude rozumné, abych se už neflákal v Čechách, ale odjel k nim do Indie, nasával tamní atmosféru, adaptoval se na tropické klimatické podmínky, poznával provincii a hlavně se učil bengálštinu. Kalkata i Krishnagar (100 km severně od Kalkaty), kam bych měl být v příštích dnech přiřazen, jsou součástí provincie INC (Indie Calcutta), která má 27 komunit (od Nepálu přes Sikkim, Darjeeling a Kalkatu až po Bangladéš) a zhruba 300 salesiánů.

Zítra 16.8. tedy letím na turistické vízum do Kalkaty a nějaký ten měsíc (maximálně 6) budu pobývat v Indii, dokud nebude hotové vízum do Bangladéše. Pokud tedy má plochá noha stane do konce roku 2011 na hliněné půdě bangladéšské, bude to asi zázrak. Nebo Boží vůle. Takže budu vděčný vám všem, kdo se budte za mě a hlavně chudé lidi v Indii a Bangladéši modlit.

Rád na vás pamatuje a vzpomíná

Váš Gambi

This entry was posted in Uncategorized. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s