Jak se tady postí

Ahoj ahoj,

jsem tu tentokrát po kratší odmlce, protože se blíží Velikonoce, a tak si říkám, že je šance napsat něco k postní době dřív, než bude pozdě. Pro případné přemýšlivce a teologické nenasyty jsem přihodil pár historických postních myšlenek nahoru na lištu.

Takže. V první řadě, jaro je nenávratně pryč. Všechny ty kvítím bohatě obsypané stromy se otřepaly a během jedné noci (konkrétně z 10. na 11. dubna) bylo všechno pryč. Tedy, ne úplně pryč, ale na zemi. Když jsem šel to pondělí ze školy, byly ulice plné okvětních lístků z okolního třešňoví, až to tvořilo takovéto dojemné kontrasty. Vypadalo to jako růžový sníh.

A po jaru přišlo léto. A s létem slunce a modré nebe…

A s nebem se k nám do komunity dostavili mladí salesiáni. Přesněji řečeno tři salesiáni anglické provincie, kteří jsou tzv. “v období počáteční formace”. To znamená, že se teprve připravují na věčné sliby a jednou asi za 2 měsíce se sjíždí k nám do Londýna a mají tu takový formační víkend. Tři kluci, to vypadá celkem slušně na Anglii, ne? No, dva z nich jsou Poláci – Krzysztof a Jakub, kteří se asi vrátí po svěcení zpátky do Polska – a třetí je Kevin ze Skotska, jemuž je něco mezi 40 a 50 lety. A jsou to dobří hoši. Náš pan ředitel John dostal však obavu, aby kluci nebyli formováni pouze salesiánsky a duchovně, i vzal je na výlet do nedalekého královského paláce Hampton Court, kde se před pár staletími psaly dějiny celé Anglie. Já a Štefan jsme se jako správní Čechoslováci umně vetřeli a jeli s nimi.

Zde vidíte naši akční skupinku, John vlevo, Štefan uprostřed a Jakub s Křižkem vpravo. Dostali jsme taková ta mluvítka se sluchátkama a k tomu tyto slušivé overaly, aby nás v temných komnatách paláce nic nestudělo. Ten palác má vlastně dva zámky. Nebo spíš zámek má dva paláce. Nebo já nevím. Prostě jeden je z 16. století,a král Jindřich VIII., co odtrhl Anglickou církev od lůna římského, jej zabavil panu kardinálu Wesleymu, který si ho nechal postavit pro své skromné potřeby. Druhý palác je z druhé strany a je barokní, z doby asi o 170 let pozdější. Kdo ho komu ukradl či nechal postavit, to už si fakt nepamatuju.

Ale pamatuju se, že zvenku byly nádherné zahrady…

a uvnitř krásné místnosti, vyzdobené někdy celkem klasicky…

… jindy docela bizarně…

To, co mě tam dost zaujalo, byl způsob, jak je prohlídka takového zámku (mimochodem má 6 prohlídkových okruhů) koncipovaná. Mám tím na mysli to, že u nás jsou všude takové ty provazy a zábrany a cedule s nápisem nesahat, nesedat atd., kdežto tady je spousta míst, kde si člověk udělá názornou představu, jak to tehdy vypadalo právě tím, že si na leccos sáhnout nebo sednout může. Jako kupříkladu v hlavním hodovním sále…

nebo v zámecké kuchyni,

kde kýty byly sice gumové, ale aspoň hořel skutečný oheň v krbu. Jiné velmi zajímavé místo bylo rovněž spojeno s ryze praktickými věcmi, které se dělaly už ve středověku a musí se řešit i dnes.

Věru sametové posezení pro královské prdýlky, že?!

Osobně mě asi nejvíc ze všeho uchvátily komíny…

a tento strom.

Nebudu vás dál unavovat jakýmsi zámkem či palácem, už jen pro dokreslení přikládám pár zvířátek na závěr.


Před dvěma týdny jsem najel na takovou intenzivnější přípravu na zkoušku CAE, jejíž termín se velmi rychle blíží. Naštěstí jsem našel na internetu různé příklady a zkoušky na nanečisto, protože ve škole se to teď nějak zhoršilo. Jen za posledních 10 dní se v naší třídě vystřídali 4 učitelé a kvalita s tím šla dolů. Vím, že je někdy asi docela s..u, ale že by až tak…?

No, možná vás bude víc zajímat, jak se tady prožívá postní doba. Popravdě řečeno, záleží čistě na každém jednotlivci. V komunitě u nás je jediná postní změna, a to, že po večeři nemáme sladký “dessert”. Při kvalitě místního cukroví a sladkostí vůbec jistě chápete, že je to pro nás Slovany spíš vysvobozením než pokáním. Takže jsem si sám našel něco jiného. To si ale nechám pro sebe. V pátek jsme měli mít půldenní duchovní cvičení, které se v salesiánské hantýrce nazývá “ústraní” nebo postaru “příprava na dobrou smrt”. My mladší tomu říkáme “cviko” nebo občas žertovně  “skoky do rakve”. Jenže žádné skoky se tentokrát nekonaly, prostě to jaksi záhadně vyšumělo. Jo, takové ty naše bezmasé pátky, to se tady taky nevede. Tak uvidíme na Velký pátek…

Musím říct, že asi nějsilnějším postním impulzem byly pro mě včerejší maratóny. Jednak ten skutečný “London Marathon“, který se běžel po městě a k němuž jsem se docela náhodou přimotal.

Jak je z fotek patrno, zastihl jsem už jen závěrečné tisíce běžců (celkem jich prý letos běželo přes 36.000). A na mnohých byl úplně úžasně vidět ten boj těla a vůle a snaha dotáhnout celou věc až do konce i za cenu utrpení.

Tak jsem si nejenom zavzpomínal na svůj Prague Marathon před lety, ale hlavně jsem přemýšlel o tom, co všechno člověk dokáže udělat, překonat a vytrpět, aby dosáhl cíle. A tím cílem by asi němělo být nic malého.

Mocně fandících diváků bylo podél celé cesty, co jsem prošel, mraky. Přes řeku je vidět Museum of Modern Art (ta budova s komínem bývalé elektrárny) a vlevo rozestavěná nejvyšší budova v EU – The Shard.

Zde, aby bylo jasno – vlevo diváci a chodci, vpravo běžci.

Druhý maratón, který mě toho dne čekal, jsem absolvoval už jako účastník. Nebo vlastně organizátor? Nejspíš oboje. Prostě jsem šel vypomoct s předsvátkovým zpovídáním na Slovak Mission. A “běžel” jsem ho na minutu přesně jako tehdy v Praze – 3 hodiny a 11 minut. Ne, poprvé dneska kecám. Bylo to jen asi dvě a půl hodiny. To zpovídání! Zato v kuse, hezky jeden za druhým. Několik desítek slovenských penitentů a jedna hříšná Češka. Drtivá většina byli takoví ti půlročáci (Vánoce-Velikonoce). Tolik jsem jich nezažil ani v Líšni. I z nich jsem měl samozřejmě radost. Když pak ale přišla jedna paní po 27 letech a jiná po osmi, a vyprávěli svůj příběh, tak to je pak člověk takhle malý (právě ukazuju asi 5 cm) a nestačí se divit, jak úžasně citlivě a přitom silně Hospodin dokáže oslovovat a vstupovat do životů. A ač to slovo nepoužívám moc rád, tak jsem skrze ně fakt cítil velkou Boží milost.

Moc vám všem přeju požehnané Velikonoce, ať Hospodin do vašich životů skutečně vstupuje a naplňuje je Duchem svého Syna = láskou.

Váš Gambi

P.S. A kdybyste ještě nevěděli, co si dát na Boží Hod k obědu, tak moc dobrý jsou prý žabí stehýnka!


This entry was posted in Uncategorized. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s