Návštěvníci

Drazí kamarádi,

zjistil jsem zajímavou věc. Přišlo k nám jaro! Ono se to zdá jako blbost, ale pro člověka, co furt sedí nad slovníkem nebo zírá do monitoru, je to docela objev. Nevím, jak je zrovna v ČR, zato ale vím, jak je v tuto chvíli v Estonsku. Je tam dost zima. Ale tady všechno krásně kvete. Ono to už začalo před pár týdny, a je to čím dál lepší. Takto třeba vypadala magnólie (nebo jak se ta potvora jmenuje) v naší ulici Orbel Street před 10 dny.

Jana Kočvarová to může potvrdit. Teď už je odkvetlá. Ta magnólie, samozřejmě, Jana kvete vesele dál. To mohu potvrdit pro změnu zase já. V našem půvabném Battersea Park, kam chodívám běhat, to vypadá teď o hodně veseleji než v zimě.

Potkal jsem tam tento strom s červenými květy. Nevíte někdo náhodou, co je to zač?

Pro jistotu přidám ještě několik květuplných momentek, tyto jsem ulovil dneska cestou ze školy…

Já myslím, že by to s tou flórou stačilo. Takže něco k fauně. V posledních dnech jsem tu měl samé zajímavé návštěvy. Nejdříve to byly “ségry“, tak si totiž říkají dvě kamarádky původem z Ostravy – Martina Bartošová a Jana Batorová – velké “salesiánky” před Hospodinem. Maťa byla loni přes Cagliero v mexickém Jerezu, Jana zase pracovala pár let v Německu, obě dlouholeté animátorky ostravského Don Boska. Jsou to holky rozverné, stále v pohybu, takže chtěly být v pohybu i zachyceny. Posuďte sami, jak se to podařilo……a po dopadu zpět k nohám velké královny Victorie.

Sám považuju tu skokanskou fotku za dosud nejlepší úlovek mého Nokia 5.0 MPix superfoťáku. Kam se hrabou nadupaný Boudovo Canony!

Jana nám pak ještě názorně předvedla, jak hledá rovnováhu ve svém pestrém životě.

Rozhodla se ale nakonec, že se chce konečně usadit, a proč ne třeba v Londýně, tak jsme ji šli doprovodit na jednu roztomilou kubánskou diskotéku. Tam se zdá, že konečně našla to, co tak dlouho hledala. Jmenuje se Mbenwe a pochází ze Rwandy, z jedné pohádkově krásné rybářské vesničky. Co vím, tak se ale nějak nemohli shodnout, kam se spolu přestěhujou a jak by se měly jmenovat jejich děti, tak nevím, jak to nakonec všechno dopadlo.

Další návštvou započal takový menší 14-ti denní líšeňský “visitor storm”. Nejdříve za kanál vyrazili manželé Macákovi. Prochodili toho za těch pár dní po městě opravdu dost, když jsem se k nim vždycky po škole přidal, tak jsem jejich tempu vůbec nestíhal. Nestíhal jsem dokonce ani fotit, takže jediné fotky, které jsem ve chvilce lapání po dechu zvládl, jsou tyto dvě z tržiště Campden Market, kde se Libor snažil vybrat nové prstýnky, protože ten svůj snubní nešťastnou náhodou utopil v Temži.

Nakonec se Terez žádný, co vybral, nezdál vhodný, tak jí z lásky koupil krásný náramek. Nevšiml si ale, že zespodu na krabičce stálo: “Bizuterie Jablonec – Made in Czech Republic”. Terezce se ale moc líbil, je přece z Londýna…! Ne abyste jim to ale řekli!

S Liborem a Terez jsme se byli podívat i v královské opeře v Covent Garden, Terez znalecky posoudila kvalitu operního repertoáru, a šli jsme zase dál. “Slabší brněnskej Janáček”, utrousila… Je pravda, že jsme spolu i pěkně poseděli v zákoutí nejednoho londýnského pubu a moc hezky popovídali.

Další milou návštěvou byla “Lo-Ko parta” neboli manželé Lorencovi (Alda s Reny) a skoro celý Kočvarovic klan (Koči, Pani a Kódl). Nenechali se odradit Liborovým varováním a jeho naturalistickou fotodokumentací některých zákoutí “Oakley Hotelu” (viz Oakley Hotel) a ubytovali se tam též. A udělali dobře. Koči si doteďka maže štípance od blech kachním sádlem. Lo-Ko parta měla na Londýn o den víc než Libor s Terez a meli taky v průměru o nějaký ten pátek navrch, takže tempo bylo malinko klidnější. Pokud je zrovna Koči nehnal na nějaký další zajímavý “worth seeing” kousek. Renata si posteskla, že běhali vlastně pořád a že už je úplně hotová. No, když jsme se ale všichni sešli, uznejte, kopa jsme byli věru veselá…

…a místní Underground patřil jen nám!

Fotil kdekdo…

…takže fotek nakonec je docela dost (zde například odkaz na Kočiho ateliér). A ten kdekdo přitom fotil kdekoho. Například jednu sympatickou číšnici, která nás s Kódlem docela zaujala svým zasněným pohledem. I jsem ji chrabře oslovil…

…a Kódl už další komunikaci úspěšně rozvíjel sám.

Docela nám svým stylem připomínala jednu bývalou animátorku líšeňského střediska. Teď jak na ní ale koukám, tak vypadá úplně jinak. Možná jsme byli lehce zasnění spíš my dva. No, nevadí…

Koči, jako velký znalec Londýna i tajů anglického jazyka, měl prohlídku do detailu naplánovanou, takže stihli prochodit všechny největší atrakce včetně observatoře v Greenwichi. Zde naše skupina před něžným sousoším s katedrálou sv. Pavla v pozadí.

Na jedno utajené místo jsem je pak dovedl já, a to na Baker Street 221b, kde dosud žije nehynoucí duch jednoho pana detektiva.Jako zdaleka nejúspěšnější záležitost celé akce se ukázala návštěva nevinně vypadající čínské restaurace (spíš velkovýkrmny) Wong Li ve čtvrti Chinatown. Aleš s Kódlem si se zbožným výkřikem “Je přece půst!”objednali každý celou porci kraba v sečuánské omáčce. No, docela si pochutnali. Dokonce z toho měli i náramnou legraci.Ovšem jen ze začátku…

…Asi je trochu zamrzelo, že se vůbec nenajedli.Po téměř dvouhodinovém boji s klepety a krunýři padli upatlaní, zcela vysílení a polomrtví hlady pod číňanův plastový stůl. Ještěže měl pan Li po ruce štoudev kvalitní rýžové pálenky, která naše kamarády postavila zpátky na nohy. Zbytek léčebného procesu jsme završili v útulné jídelně zařízení zvaného Oakley Hotel pomocí prokázaně regeneračních až hojivých účinků skotské Single Malt.

Poslední líšeňská návštěva byla sice nejkratší, ale asi nejpestřejší. Prolínaly se v ní totiž různé zajímavé osoby. Partu mladých, kterou z(s)pískal Pavel Pleva, vidíte na fotce jak nakonec vzdala pokus rozesmát člena královské jezdecké gardy (kůň začal totiž zběsile škytat). Tak se místo toho usmáli na mě. A začal jsem škytat já…

Zde jsme již na procházce po východní části Londýna. Klára Maliňáková se ke skupice připojila o den později. Jak jí velela její vědychtivá mysl, jala se hledat nejbližší knihovnu. A spolu s kamarádkami Klárkou, Maruškou a Markétou jednu našli. Dokonce speciální!

Prý je to tam všechno psáno nějak víc barevně a polopaticky… Ne, to byl jenom trapnej opožděnej apríl! Knihovna je ženská proto, že drtivá většina obyvatel této části východního Londýna (Aldgate a Brick Lane) jsou muslimští obyvatelé – nejvíc z Pakistánu a Bangladéše. A u nich se koedukované knihovny jaksi nevedou, každý má hezky tu svoji.

Inu, skoro celý Londýn jsme prochodili, skoro všechno shlédli, dokonce i z ptačí perspektivy. To bylo z vrcholu “The Monument”, na nějž jsme se vyplazili po zdolání 311 schodů. Místo sladké odměny na nás nahoře čekal neskutečně krásný výhled a dole u východu pak zajímvý “Certifikát o výstupu” na tvrdém barevném papíře. Jako milovníky kovu nás pak s Pavlem velmi zaujala tato pumpa z roku 1799, poctivá slévačská práce, stojí jen pár kroků od Londýnské burzy. 

Ve stejné době jako líšňáci byla v Londýně ještě jedna moje kamarádka od Ostravy – Anička Kyšková. Před mnoha lety, když byla na tamním BiGy v kvintě, jsem ji trápil učením náboženství. Zdá se, že to přežila bez újmy na svém duševním zdraví a dokonce i bez ztráty víry. Anička, zde s Klárkou před Westminster Cathedral, byla v Londýně na studijním výletě z Estonska. Pochází sice z Šenova u Ostravy a studuje 3. rokem architekturu v Brně, ale zrovna je s Erasmem na 6 měsíců v Estonsku. No, a v rámci poznávání architektonických skvostů byli na týden v Londýně. A aby to měla trochu pestřejší, vzali jsme ji do thajsko-italské restaurace a pak v neděli na mši do naší komunitní kaple, kde mohla potkat mé drahé indické spolubratry. Ti zrovna oslavovali famózní vítězství Indie ve finále mistrovství světa v kriketu, kde porazili své rivaly ze Srí Lanky skórem 277-4 ku 274-6. Kdyby vám to přišlo nějaký podivný číslo, tak nevěšte hlavu, je to krapet složitější počítání, ale vězte, že ten zápas se hrál v kuse od 9:30 do 17:20 a spolubratr Bennett ho pozorně sledoval od začátku do konce! Naše skupinka se při prohlídce komunitních prostor na chvilku zjevila před obrazovkou v obýváku, kde tento urputný mač zrovna probíhal.Marně jsem se snažil Ondrovi a Markétě vysvětlit základní pravidla této vpravdě dost zváštní hry. Je prostě tak komplikovaná a nudná, že ji nemohl vymyslet nikdo jiný než Angličani. Indové ji ale žerou. A jak!

Třešnička na závěr: úplnou náhodou jsme kousek od naší komunity narazili na autobus anglické fotbalové reprezentace! Bohužel, byl prázdný, fotbalisti nikde. Až o chvilku později jsem se dozvěděl, že byli zrovna dojednoho v našem farním kostele. Šli se pomodlit, aby postoupili na Mistrovství Evropy. A víte, kdo jim to poradil? No přece Klárka…

Takže, já myslím, že jsem toho napsal zase až až. Původně jsem si říkal, že by to mohlo tentokrát být kratší. Nestalo se tak. Nevadí.

Na závěr bych se chtěl přiznat k tomu, že jsem se při psaní tohoto blogu dopustil několika nehezkých hříchů, a to minimálně dvou: nactiutrhání a krádeže. Svými ne vždy zcela pravdivými výplody jsem urazil či utrhl cti mnohých a také použil několik fotografií, jejichž autorem sám nejsem, což je normální sprostá krádež. Ty snímky asi poznáte, jsou samozřejmě o hodně horší než ty moje, ale hodily se… Tímto se tedy všem postiženým velmi omlouvám. Zároveň se omlouvám těm, které jsem zde urazit či okrást nestihl.

Návštěvy byly krásné a oblažující (tentokrát mluvím jen pravdu!), kdoví, možná s některými kamarády jsem se viděl naposled. Na druhou stranu, už to docela stačilo. Jsem rád, že mám teď zase klid na učení a nemám příležitost mluvit svou libou mateřštinou.

Postní dobu tady u nás prožíváme taky. Ač v anglikánské zemi, přece jen jsme řádní katolíci. Už by toho bylo ale najednou přespříliš, takže o postu třeba příště.

Mějte se moc hezky, Všemohoucí a Milosrdný ať vás chrání.

Gambi

P.S. Ještě jsem vám zapomněl říct, že někdy koncem února jsem tu byl poprvé (a zřejmě naposled) v kině. Na filmu “King’s Speech” v tomto krásném multikině CineWorld na Fulham Road.

Prý to běží i u vás pod názvem “Králova řeč”, tak chci film jen doporučit. Moc zajímavý příběh (skutečný) o Jiřím VI., otci současné královny Alžběty, který měl vadu řeči a pral se s tím statečně a docela netradičně. Sama Queen Elisabeth ve své decentnosti uznala, že je to fakt nářez!

This entry was posted in Uncategorized. Bookmark the permalink.

One Response to Návštěvníci

  1. markéta líšeňská says:

    Gambi ty jsi skutečně spisovatel fantasy románů😀, ale stejně těm máme rádi😀

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s