Jedeme dál…

Ahoj lidi,

Po delší odmlce jsem tu opět, abych oprášil lenivějícího “gambíčka” a napsal zase pár řádků.  Jsou to už víc než 3 měsíce, co jsem vyplodil svůj poslední blog, a musím říct, že se za tu dobu dost věcí změnilo.

Bohnice a Plzeň

Po příletu z Bangladéše do Prahy na konci února jsem na tom opravdu nembyl moc dobře, takže se mě ujal psychiatr Hollý v Bohnicích, diagnostikoval  můj stav jako těžkou až psychotickou depresi a nasadil mi 4 různé léky. Zároveň jsem k němu začal chodit na pravidelné indivudální terapie. Chvíli to trvalo, než prášky zabraly, ale dost se mi ulevilo. Hlavně jsem se konečně vyspal.

Celý březen a část dubna jsem díky Honzovi – kamarádovi ze střední školy – bydlel v Plzni v jeho bytě, který v tu dobu nepotřeboval. Byl jsem dost v kontaktu s rodinou, dělal hodného strejdu a vodil neteř Růženku ze školky…

…vařil si různé zeleninky, jezdil na kole a skládal puzzle. To byla ze začátku jedna z mála činností, kterou jsem byl schopen dělat. Hlavně nešlo moc přemýšlet, něco řešit nebo číst duchovní literaturu. Největší puzzle, co jsem tehdy složil, byly tyto “Světové stavby” z 2000 dílků.

Svých cest do Prahy jsem využíval k různým návštěvám, jako třeba u Káji Herbsta v arcibiskupském paláci,

poprvé v životě jsem vylezl na ochoz věže Svatovítské katedrály,

taky jsem s bráchou Markem fandil našim tenistům během finále Davis Cupu v O2 aréně,

a kochal se moderním a současným uměním ve Veletržním paláci.

Občas za mnou do Plzně přijeli na návštěvu někteří spolubratři, kamarádi nebo kamarádky, např. tyto Ostravačky – rodné sestry Jana a Maruška Bátorovy. Zde se fotí před vyhlášenou plzeňskou právnickou fakultou…

…a tady je už s Petrem Kalasem vyprovázíme na “Studenta”.

Hodně jsem se snažit být na vzduchu a chodit na procházky, třeba k soutoku řek Úhlavy a Radbůzy v Plzni-Doudlevcích.

U Staříčka

Zhruba po dvou měsících v Plzni jsem se po domluvě s českým provinciálem přesunul ze své plzeňské “poustevny” do komunity ve Fryštáku u Zlína. Fryšták je taková salesiánská Mekka, místo, kam v r.1927 přišli z Itálie první čeští salesiáni a kde je pohřben první český salesián P. Ignác Stuchlý zvaný Staříček. Zde jsem zatím pořád. Je nás tu 7 salesiánů, z nichž většina pracuje v místním DISu (Dům Ignáce Stuchlého), kde se organizují akce pro mládež ze škol i z nejrůznějších míst republiky. Je tu přes 60 postelí, takže na pobytovky super místo. Zapojuju se zde např. do akce zvané “Střapec“, což je něco jako víkendovky pro animátory typu Svařák. Zde účastníci “Vavrdova Memoriálu” v cíli závodu – v místním rybníčku Žába. Vedro úplně nebylo…

…ale bahno ze Žáby vylepšilo image některých účastnic…

Jedna momentka z naší komunitní kaple, když na kropenku dopadaly raní paprsky…

Nedavno jsme si udělali komunitní výlet na chlupu, kam se za totáče jezdilo na chaloupku a říkalo se jí Zbořeniště. Teď už má nového majitele a vypadá docela zachovale.

Chalupa nejvíc zajímala našeho Trubku, protože ten se na ní koncem 80.let dosti nadřel. Měl radost, že okno, které před 25-ti lety vyráběl, je stále na místě…

Chalupa se nachází asi 5 km od Frnacovy Lhoty – rodiště Štěpána Trochty. V lesích poblíž Zbořeniště je fungl nově postavená lesní kaple sv. Huberta, která byla svěcena před dvěma měsíci. Líbila se i naší disácké feně Betynce.

Mě více zaujala obří socha sv. Josefa stojící před ní.

Koncem května slavili můj synovec Máťa a neteř Anežka své 10. narozeniny, tak jsem se rozjel za nimi na víkend do Plzně. A dobře jsem udělal, protože jinak bych přišel o soukromou rodinnou jízdu nejstarší stále funkční tramvají na světě, kterou v Plzni roku 1897 vyrobil ve spolupráci s firmou Siemens náš František Křižík.

A oslavenec Máťa tuto krasavici dokonce sám řídil…

…i když s patřičným respektem. Nejvyšší rychlost vozidla – 25 km/h!

Poněkud jiným historickým vozidlem se vezli naši spolubratři, když do Fryštáku zavítal indický salesián misionář Suresh Ekka, který už 2 roky působí v rámci naší české provincie ve Staré Zagoře v Bulharsku.

Vidím město veliké…

No, a co bude se mnou dál? Do konce prázdnin bych měl být tady ve Fryštáku a pomáhat v DISu a ve farnosti. Jelikož moje rekonvalescence probíhá, zdá se, dobře a beru už jen jedny léky, měl bych se od září zapojit do salesiánské činnosti již naplno. Kde? No, na misie do Bangladéše se už vracet nebudu (byl jsem tento týden přeřazen z Kalkatské provincie zpátky do české). Jet někam jinam, to také není na pořadu dne, aspoň zatím. Takže budu od září v Praze a pomáhat s přípravou na provinciální kapitulu, která proběhne v lednu a dubnu 2013 ve Fryštáku. Bydlet bych měl v komunitě na Jaboku (s Michalem Kaplánkem a Radkem Kuchařem) a do Kobylis chodit do práce.

Takže zatím tak nějak, život jde prostě dál…

Mějte se pěkně.

Gambi

Posted in Uncategorized | Leave a comment

Proč…? Nevím

Drazí kamarádi,

asi vás většinu překvapím, možná šokuju, zklamu nebo naštvu, ale já jsem z Bangladéše utekl. Doslova. Bylo mi jasné, že buď hned odjedu nebo to dopadne hodně špatně. Je ještě moc brzo na to, abych dokázal říct, co se přesně stalo a jestli to nešlo řešit jinak, ale dostal jsem se do takové deprese, že jsem nemohl vůbec spát, jíst a v posledku už ani nic dělat. Co jsem při tom odjezdu zažíval, se dá těžko vypovědět. V každém případě jsem zjistil, že nejsem zdaleka tak pevnej a odolnej, jak jsem si myslel. 

Jsem teď zpátky v Čechách, chodím na léčení, beru různý léky, jsem v kontaktu s provincií v Praze a mám něco jako nemocenské volno. Od lékařů mám nakázáno nemyslet teď na Bangladéš ani na to, co bude dál. Přesto stále věřím, že i tahle zkušenost neúspěchu, zklamání a nemohoucnosti mě v důsledku posílí a přiblíží k Pánu, i když tomu teď nic nenasvědčuje.

Omlouvám se za tak neveselé psaní a také za zklamání, které jsem mnohým způsobil. Snad až se dám víc dohromady, budu schopen napsat nebo vyvětlit víc.

Děkuju za každou vaši modlitbu.

Gambi

Posted in Uncategorized | Leave a comment

Jak se rok v Bangladéši lámal…

Přátelé a kamarádi,

všechno dobré v novém roce, ať se vám daří a Hospodin vám žehná!

Čas letí a je to už více než 5 týdnů, co jsem v této krásné placaté zemi. Nacházím se teď od 3. ledna spolu s bratrem Josephem v Dháce, kde chodíme do školy a učíme se bengálštinu v jisté soukromé jazykovce jménem LearnBangla. Bydlíme v diecézním semináři, kde normálně pobývá 47 seminaristů (ze všech šesti místních diecézí), ale jelikož jsou celý leden “čútí” čili prázdniny, je jich tu jen asi 15. Vlastně, od zítřka odjede dalších 8 na měsíční ignaciánské exercicie před jáhenským svěcením, takže budeme tady v tom velkém baráku s Pepíčkem skoro sami. Pořádnou fotku semináře nemám, toto je aspoň pohled ze střechy na zahradu, hřiště a v dálce budovu fakulty.

Podobně vypadá i seminář, ten stojí hned vedle víc vlevo. Škola vypadá zatím dobře – je nová a moderní, na místní poměry i nezvykle čistá. Mladé, pohledné a schopné Bengálky nás učí prokousávat se nástrahami jazyka.

Škola v Dháce

Když už jsem začal takhle ze současnosti, vezmu to pozpátku. Do Dháky nás z Utrailu doprovodil Pawel, který to tu dobře zná, takže vše šlo snáze, nejen při cestě luxusním busem. 

176 km dlouhou cestu Utrail-Dhaka jsme bravurně zvládli za 6 hodin a 20 minut, což bylo dle znalců prý nečekaně rychlé.  Hned druhý den jsme se šli podívat na oslavy 150. výročí kongregace sester RNDM (celkem logická zkratka Sisters of Our Lady of Missions). Zde některé z jejich dorostenkyň laškující přede mší svatou s otcem Pawlem. Ta placka na ramení je logo k jejich výročí, to normálně k hábitu nepatří.

Mše sv. v čele s panem arci-dháckým biskupem začala odhalením zajímavé skulptury. Při něm se několika lidem v blízkosti pana arcibiskupa dostalo zjevení zhůry…

…viz např. biskup a kněz za panem arci a řeholní sestra po jeho levici. Ta dál vlevo si to dokonce stihla vyfotit. Kápnu božskou, nešlo u zjevení, ale o vypuštění asi 20 balónků a čtyř holubic, které se vznesly asi 10 metrů do výšky a vzápětí spokojeně usedly na římsu protější budovy. Uvnitř kostela byly k vidění kromě klasického zástupu kněží a sester i některé zajímavější postavičky, jako třeba tyto mladé tanečnice. 

Ať mi pak někdo říká, že indiáni nepochází z Indie a Bangladéše… Dohromady tu mohlo být tak 1000 lidí a všichni dostali nějaké občerstvení, čemuž musely odpovídat rozměry polní kuchyně.

Nový rok v Borodolu

Na Nový rok jsem byl s naším říďou Francisem zastupovat v jedné vesnici asi 30 km od nás – Borodol – a je zajímavá tím, že je to takový ostrůvek. Myslím demograficky. Je to totiž jediná vesnice v celé diecézi, kde žijí katolící – Bengálci. Abyste tomu rozuměli, v Bangladéši jsou katolíky převážně různé menšiny, jako třeba Garos, co jsou u nás v Utrailu nebo další. Bengálci- většinová národnost v Bangladéši – jsou skoro všichni muslimové. Až na pár výjimek v Dháce a okolí, a pak právě tady. Všude kolem samí Bengálci – muslimové  anebo Garos, kteří jsou katolíky všichni, patří to k jejich identitě. Je sranda, že je to fakt jediná vesnice a že jsou tam katolíky úplně všichni, asi 85 rodin. Toto je jeden z dvorečků…

Po mši jsme tu byli křtít jednoho malého špunta, měl 3 dny, maminka ležela v posteli, tak chlapečka držela kmotra (vlevo). Podle tváří možná vidíte, že Bengálci jsou jiní než ti naši Garos, mají jemnější rysy, takové indické. Ti naši jsou spíš lehce do Tibetu nebo Číny…

Společná fotka po křtu, malej už byl zase u maminky…

Silvestr, ten se tady nijak moc neslaví, jednak muslimové mají jinej kalendář, a křesťani tu moc na pařby nejsou. Aspiranti tancovali svůj kirton asi do 11h večer a pak šli spát. My (Emil, Pawel a já) jsme byli rádi, že Francis s námi poseděl až do půlnoci, kdy jsme si připili horkým čajem s Pawlovou polskou slivovicí, a pak šli na kutě.

Vánoce v Baroipaře

Na svátek Narození Páně 25. prosince jsem prožil křest ohněm. Měl jsem sám mši v bengálštině. A k tomu božíhodovou! Prča jak něco. Týdny dopředu jsem sice louskal misál a trénoval, ale i tak to byl zážitek. Zvlášť zpovídání před tou mší. Na papírku jsem měl rozhřešovací formuli, takže to bylo v pohodě, jak říct nějaký pokání, to jsem taky uměl, ale buď jsem nerozuměl vůbec nic, nebo jen tak zhruba co za hřích zrovna zmiňujou. Ale nejčastěji jsem nejen nerozuměl, ale ani neslyšel, protože tady se zpovídá přes mříž, která je tak hustá, že není toho člověka vidět, takže se nedá ani odezírat. Přišlo asi 20 lidí, z 15 žen a zbytek děti. No,  Boží milosrdenství muselo mocně zapůsobit, ale Duch svatý si určitě nějak poradil.

Mše měla začít v 10h. Přijeli jsme s Victorem (přednovic) přesně. A zbytečně. Nikde nikdo…

Když katecheta za půl hodiny zatloukl do něčoho jako gong, lidé se pomalu začali scházet a takhle hezky na bobku čekali před kostelíčkem. Mše začala nakonec asi v 11:20. Tady se nikam nespěchá...

Pak se ještě hledaly klíče od skříně, chystal oltář, načež přišlo to zpovidání… No, nějak jsme to všechno zvládli, evangelium jsem měl přepsaný do latinky a kázačku nachystanou předem, takže to šlo. Navíc, ti vesničané sami moc bengálsky neumí, protože jejich mateřština je Mandi (řeč kmene Garo). Zde jsme po mši před kostelem, dvě třetiny lidí ale už uteklo domů do svých chaloupek…

Po mši jsem byl na obědě. To funguje tak, že vždycky vaří jedna rodina pro celou vesnici, za týden zase jiná. Postupně se protočí všechny. Všichni se dělí o vše, jako ve Skutcích apoštolů. Nikdy jsem neviděl navařený metrák rýže na hromadě, přikrytý palmovými listy. Tady čekají holky s kytičkama, které mi dávaly k Vánocům, až se najedí chlapi – v čele s panem farářem a lídrem vesnice. Tak to tu prostě chodí – děti a ženy jedí, až když skončí muži.

K obědu bylo kromě rýže vepřové, což je pro místní Garos to samé, co pro nás kapr. Prasata chovají jen kvůli Vánocům (a svatbám) a bez vepřového by pro ně nebyly Vánoce. Když se chtějí rozšoupnout přes rok, tak mají kuřecí. Z prasátka tudíž zpracovávají úplně všechno. Na talíři je pak taková podivuhodná, skutečně prasečí, směsice masa, špeku, vnitřností, tuku a tak. Jo, a různý koření v tom. Vypadalo to dost šíleně, ale musím říct, že celkem dobrý… Jen ten bramborovej salát mi nějak chyběl.

Než se tedy oběd připravil, byli jsme si projít vesnici. Lidé tu žijí hodně chudě. To však nebrání tomu, aby se Štedrý den v noci divoce tancovalo. Někteří nezletilci pak ještě na Boží hod po poledni dospávali na mezi v rýžové slámě.

Taky jsem vyfotil tohoto starého vdovce, protože z jakéhosi projektu z Německa mu pořídili fungl nový dům, a chtěli vidět, jak vypadá. Říkal, že okna nechtěl, prý tím jenom táhne, takže uvnitř tma a nic, ani stůl ani židle ani postel – sedí i spí na zemi. Jediné, co má, je pořádný klacek, živí ho ostatní vesničani.

Zpáteční cesta z vánoční mše s převozem přes řeku byla nádherná. Sluníčko, voda a hlavně samí hodní a zvědaví muslimové kolem…

Vánoční přípravy – Utrail

Před Vánocemi probíhaly mocné přípravy. Ve srovnání s Evropu to sice vypadalo, že se žádné Vánoce konat nebudou, ale aspoň se zdobilo a chystalo u nás. Jeden den jsme vyrazili s Pawlem do Durgapuru (větší vesnice 2 km od nás) na trh, chtěl koupit termosku. Tak toto jsou domácí potřeby,  mají tu všechno. Ty “náhrobky” dole, to jsou šutry, na kterých si každý doma drtí rýži na mouku a pak peče chleba – spíš by se dalo říct na sucho “smaží” rýžové placky na takové velké pánvi. Pekárny tu neexitují. Něco podobného našemu chlebu taky ne.

Tady Pawel před obchodem ještě krmil jednu potulnou kozu…

U nás v Utrailu na dvoře se děly velké přípravy už pár dní předem – třeba vztyčování obří plachty, pod níž se pak konaly vánoční mše…

…nebo navezení vhodného materiálu do jesliček…

…a jejich samotná výstavba s přispěním ochotných animátorek z farnosti.

Výsledek stál za to, i Sister Malou se nestačila divit…

Nejvíc se mi tam líbila ta autíčka a žlutí “igráčci” na koni. Za tmy se vše rozsvítilo a kýčovitá blikající světélka sem k adoraci přitáhla mnohé vesničany. Oni mají pestré barvy moc rádi – čím víc, tím líp, všechny se k sobě přece hodí.

Ještě k těm sestřičkám – máme tu v Utrailu čtyři sestry z kongregace “Daughters of Jesus” (FI), všechny jsou z Filipín a mají na druhé straně vsi internát po děvčata, dvě z nic učí u nás na škole angličtinu. Večer 23.12. nás všechny SDB a aspiranty pozvaly k sobě na takovou vánoční besídku. Zpívalo se, hrály hry, jedlo dobré jídlo a taky se předváděl živý Betlém. Br. Joseph byl opravdu Josef a Sr. Malou byla Maria. Gumovýho Ježíška jsme pak za zpěvu koled všichni hezky uctili políbením.

Svatba v Badampari

Poslední zajímavá událost, kterou bych vám chtěl přiblížit, je svatba dcery našeho účetního Eugena ve vesnici Badampari. Ta leží úplně na hranicích s Indií, kde se už začínají pomalu zvedat první kopečky. Ty druhé a další v pořadí už leží pouze v Indii. Všechny si je v roce 1947 zabrali, neřádi jedni indiánský! Tady to je pohled od domu nevěsty, za chaloupkou na hraně toho kopečku je ostnatej drát a za ním přísně střežená hranice.

Celej Bangladéš je takhle obehnanej dokola drátem jako u nás za totáče. Je to asi nutný, jinak by všichni Bengálci asi zdrhli do Indie.

Pro upřesnění – na vlastní svatbě jsem nebyl, přijel jsem se dvěma aspiranty a Josephem až na oslavy po ní. A nebylo to špatný. Nejdřív jsem podle místního obyčeje musel nakrmit nevěstu a ženicha jakousi nevábnou kaší, každý jednu lžičku…Pravda, nevěsta z toho moc odvázaná nebyla, ale taky komu by už z toho nebylo blbě. Pak jsem je ještě musel napojit – každému podržet u pusy sklenici s vodou. Moc jsem se při tom necítil, tak jsme pak šli s děckama proběhnout vesnici. Toto byly naše milé malé průvodkyně.

Když jsem je učil českou holubičku (tady takovou nemají), tak jsem nejen několikrát spadl z toho špalku, ale taky mi málem vyskočila sanice a zapadl jazyk. Hlavně že sranda byla…

Takové byly moje Vánoce a Nový rok. Doufám, že jste si je i vy užili pěkně, i když asi dost odlišně než já.

Mějte se hezky, pěkné dny přeje

Fr. Gambi

Posted in Uncategorized | Leave a comment

Šubho Boro Din

Ahoj kamarádi,

posílám pár předvánočních řádek. Musím vám říct, že takhle divný Advent jsem ještě nezažil. Prostě mi to tu vůbec nejde naladit se na svátky, co už jsou za rohem. Přitom se každý den s aspiranty modlíme novénu k Narození Páně, chystám si kázání na Boží hod, ale nic… Tak nevím, třeba to ještě přijde. Ale asi mi – stejně jako loni – chybí vůně svařáku, cukroví, jehličí a podobných věcí. Tady nic takového není, navíc nehrozí žádné neony a blikající stromečky a jiná světélkující lákadla. Navenek jakoby se nic neděje.

Co tedy u nás nového? Stavba budoucího intru pokročila. Takto vypadá staveniště z ptačí perspektivy. Je až neskutečné s jak mizerným vybavením dokážou tak rychle stavět. Ty dvě míchačky je jediné elektrické zařízení či nářadí, co tu mají. Vše se děje hezky rúčo……anebo “hlavo”. Beton tu v takových kovových ošatkách vynášejí nahoru na střechu na svých hlavách. A skoro výhradně ženy…

Zde jeden z velkých “pomocníků” Trimoy od nás z intru před hromadou cihlové drti, která se tu přidává do betonu.

Na dvoře se připravují velkolepé jesličky…

Na další fotce je vidět jak vypadá naše jídelna – kolem kulatého stolu na dřevěných židlích sedí salesiáni, na plastových štokrlích aspiranti druhého ročníku, a kolem podlouhlého stolu bokem aspiranti prvního ročníku. Vše má svůj pevný řád a hierarchii.

Ledničku máme fungl novou – i s mrazákem, ale narvaná vskutku moc není. Prý kdyby Emil nebyl tlačil, že potřebuje někde uchovávat léky, tak by ji Francis nekupoval vůbec. Popravdě řečeno, opravdu tu není moc co do ní dávat.

Mléko, sýry či jogurty tu neexistují, stejně jako uzeniny. Zelenina, ryby a případné kuřecí se zpracovávají čerstvé, protože “rostou” po celý rok. Normální maso jsem tu zatím neviděl.

Jinak, trochu se nám tu změnilo osazenstvo v komunitě. Emil, co mě tu tak skvěle provázel, odjel do Lokhipulu do distriktu Rajshahi na západě Bangladéše, kde bude naše druhá salesiánská komunita. Naopak Pawel se vrací z Polska dnes večer, tak třeba mi z Evropy kromě vodky doveze i tu správnou adventní náladu. Pawel tu ale nebude dlouho, koncem ledna jede za Emilem, kde vytvoří údernou dvojku. Joseph a já bychom měli jet po Novém roce do Dháky na řádný kurz bengálštiny pro cizince. Patrně na měsíc.

Něco z posledních událostí u nás. 18. prosince jsme si připomněli 40. výročí založení našeho konečně svobodného státu Bangladéš po odtržení od Pakistánu během krvavé “Liberation War”. Je vidět, že i tento malý občan si je dobře vědom toho, jak nelehké to tehdy byly začátky…

Měli jsme tu ale i veselejší akci, např. Kírton. To je něco jako naše koledy. S tím rozdílem, že se tu tancuje furt dokola kolem bambusové tyče za zvuku bubnů a jednoduchých dokola opakovaných melodií, které místní přivádějí do určitého transu. Fotka není moc kvalitní, tma dělá mému foťáčku problémy, ale aspoň něco pro představu.

Na Kírton přišla i děvčata z dívčího internátu od naproti, ale, jak zdější zvyk velí, držely se od chlapců hezky odděleně. Nejmenší mnou detekovaná vzdálenost, na jakou se obě pohlaví k sobě za celý večer přiblížila, byl asi 85 centimetrů.

Jinak, oni by dokázali zpívat a tančit celou noc. Museli jsme to ale tak kolem půl jedenácté zabalit, protože zvuky bubnů šířící se po vsi začaly přitahovat různá prapodivná individua z okolí, která si chtěla taky trochu zaskotačit. Tady jsou naši hrdinové…

Tak, teď zas trochu z jiného sudu – toto je skupina před kostelem ve vesničce Baroypara, kde jsme byli s Emilem před 2 týdny zaopatřovat jednoho pána a kde budu mít právě tu vánoční mši.

Baroypara leží od nás přes řeku, most široko daleko nikde, takže se musí přívozem. Asi takhle nějak…

Tady ještě pár baroyparských dětí, co mě tehdy vítaly květinami. S vítačkami je už teď naštěstí konec.

Ženy tu mají takové své samosprávy (Committee), kde dávají své úspory dohromady a vzájemně si pomáhají. Tady zrovna zasedá jeden komitét nad miskami “murí” (= pražená rýže – něco jako naše Arizony, jestli se to vůbec ještě vyrábí).

V naší kapli v Utrailu, která slouží i jako farní kostel “Mary Our Help”, míváme mši každý den – většinou v bengálštině, někdy anglicky. Každodenními účastníky jsou kluci od nás z intru, holky z intru od sester od naproti a naši aspiranti. “Normálních” lidí (kromě neděle) moc nechodí. A jelikož internátníci odjeli na prázdniny domů, ministrují nám teď tyto sličné dívenky.

Zde foto ředitele komunity Fr. Francise, našich kluků z intru a jejich vychovatele Soilaše v den, kdy se rozjížděli na Vánoce domů.

Někteří se chtěli vyfotit i v menší skupince. Musím říct, že oproti klukům z Krishnagaru jsou tito Garos hodně jiní – mnohem plašší a nesmělejší. Tam jakmile spatřili, že mám foťták v ruce, tak se ke mě hnali a dělali přede mnou všelijaký skopičiny, kdežto tady je skoro prosím, aby se aspoň trochu usmáli. A škleby musím dělat já…

Před týdnem nám tu udeřila sibérie. Skutečně jsem nečekal, že budu v Bangladéši klepat kosu! Dokonce je už hlášeno 10 lidí, co v zemi během uplynulých 3 dní zemřeli na podchlazení. Ona ta teplota nevypadá tak hrozně – u nás v Utrailu je v noci kolem 10°C, ale vzhledem k tomu, že nikde neexistuje topení ani teplá voda (vaří se na takových hliněných kamnech většinou venku), jsou pak pevná zeď, střecha nad hlavou a teplá deka k nezaplacení. I kvůli dosti vysoké vlhkosti vzduchu je pocit kosy po západu slunce opravdu dosti silný. Ještě že mám dobré české fusky. Kluci mají aspoň tyhle “deky”…

Jo, abych nezapomněl. Máme tu taky zvířata. Kromě obřích pavouků, potkanů a různé  další havěti zde s námi koexistuje jedna příšerně stará fena jménem Brownie, která sotva sípe a každý den se očekává, že skoná. Ve své nerozvážnosti stačila ještě vrhnout čtyři koťata, ale nemá už pro ně mléko. Tak se toho teď ujímají naši kluci. Uvidíme, jaký budou mít v kojení úspěch. Onyk zatím starou Brownie nahrazuje spolehlivě…

…a Šengrak mu velmi zdatně pomáhá.

Na závěr ještě dva romantické snímky pořízené při včerejší podvečerní procházce kolem Utrailu. “Minimešitka” na břehu zatím téměř prázdného říčního koryta…

…a zátiší s převozníky. To by se docela hodilo i jako kondolenční blahopřání, co…?

P.S. To, co se děje u vás kolem úmrtí a pohřbu pana exprezidenta Havla můžu díky internetu aspoň trochu sledovat, a je to docela síla…

Takže, přátelé, vzpomínám na vás a přeju požehnané Vánoce neboli, jak říkáme tady u nás na Bengálsku

ŠUBHO BORO DIN

(Boro Din = Velký Den = Vánoce). Na nějaké moudřejší výplody jaksi není energie a čas. Mějte se hezky a buďte spokojení s tím, co máte a vděční za to, co jste.

Váš Gambi

Posted in Uncategorized | Leave a comment

Bangla, Bangladesh

Ahoj kamarádi,

je tu první zpráva z Bangladéše. Až nečekaně rychle se mi tu podařilo napíchnout na internet, takže aspoň pár prvních zážitků.

Po letech Praha-Dubaj a Dubaj-Dhaka jsem v hlavním městě Bangladéše přistál 1.prosince v 8:00 místního času po zhruba 11 hodinách letu. Pětihodinový posun proti směru ručiček moji tělesnou schránu docela slušně zmátl. Místo tří ráno a tmy bylo najednou osm a sluníčko. Dhácké letiště je o něco modernější a asi i větší než kalkatské, ale panuje na něm podobný chaos. Po necelých dvou hodinách od přistání jsem se dostal i se svými bágly ven, kde na mě už čekal spolubratr Emil s dostatečně velkým autem a mladým řidičem. Moc jsme se v Dháce nezdržovali, pouze zajeli narychlo na stanici k bratřím misionářům z kongregace Holy Cross Fathers, kde jsem byl zaregistrován jakožto nově přišedší misionář. Pak už jsme uháněli na sever do města Mymensingh, kde sídli náš biskup Paul Nogen Kubi. Ten nebyl doma, tak jsme jeli rovnou do Utrailu – malé vesničky ještě dál na sever – kde se nachází zatím jediná salesiánská komunita v Bangladéši. Utrail je tak malý, že není ani na Google Maps. Ono po pravdě, nakonec jsem ho tam našel, ale musí se zadat jméno sousedního městečka Durgapur, jehož je vlastně Utrail součástí. Takže, když si dáte “Don Bosco School Durgapur Bangladesh”, uvidíte nejen naši školu, ale vlevo od té školy nápis “Marry Our Help Church Birisiri”. Tak tam já teď bydlím.

Cesty jsou tu hodně jiné, než na co jsme zvyklí u nás, zvláště z Mymensinghu k nám, to byla fakt šílenost. Cesta Mymensingh-Utrail měří 55km a pod 3 hodiny se to dá zvládnout hodně ztuha. Zde vidíte naši hlavní silnici asi 1km před Utrailem. Krásná alej, co?
Když projede auto, tak to stojí za to…

Už jsem pochopil, proč tu nosí lidi kapesníky, když do nich nikdy nesmrkají (oni totiž místo toho zásadně smrkají dovnitř – nevím, jak se to nazývá slušně, ale prostě furt odporně soply v nose popotahují). Takže kapesníky používají jako takové filtry proti prachu když jdou pěšky nebo jedou na kole po místních cestách.

No, a toto je náš dům komunity.

Dostavěn v dubnu 2010, v přízemí jsou 3 kanceláře, jedna návštěvka, kde zatím provizorně bydlím já, a učebna. V prvním patře kuchyň, jídelna a 4 pokoje pro salesiány. Druhé patro je takový jeden velký prostor, který slouží jako kaple, a to pro nás i pro veřejnost. Kluci internátníci a aspiranti se k nám už nevejdou, bydlí v původních prostorách naproti našemu domu, jež jsou dosti stísněné, ale můžou se těšit, že do léta by měla být dostavěna zbrusu nová budova internátu hned vedle nás…

Pracuje se pilně od svítání do tmy, bezpečnost práce se neřeší a závratěmi místní dělníci věru netrpí. Jako lešení tu spolehlivě funguje bambus. Tento bambusový lesík podepírá strop nejvyššího patra..

Na střeše domu komunity se nachází naše největší chlouba – moderní solární panely “Made in Germany”, které spolehlivě zásobují všechny hladové spotřebiče. Panely jsou skutečně k nezaplacení, protože výpadky ve veřejné síti tu jsou ještě častější než v Indii.

Toto je pohled ze střechy od solárů na dvorek před domem. Ty příbytky okolo jsou původní kaple (vlevo), dnes společenský sál, a bydlení aspirantů (vpravo). Bambusové tyče jsou zbytky konstrukce stanové plachty, když se na 1. neděli adventní slavila největší místní církevní slavnost Wangala – Dožínky. A ten “písek” na plátně není písek, ale rýže. Tedy, zatím surová – suší se, aby mohla být odvezena k mlynáři a zbavena otrub nebo jak se ty šlupky jmenujou…

Naše současná salesiánská komunita čítá 3 až 6 salesiánů. Záleží, jak se to počítá. V tuto dobu jsme tu fyzicky přítomni pouze tři: Fr. Emil, Br. Joseph a já. Emil pochází ze severní Indie, je z kmene Oraon a má lehce přes 50 let. Bratr Joseph je čerstvý třicátník z Vietnamu, dorazil sem o 14 dní přede mnou a je tu na asistenci = dvouleté praxi během teologického studia.  Patří k nám ještě náš velký boss – Fr. Francis – ředitel komunity, který odjel na 10 dní do svého rodiště v Kerale na jihu Indie, aby oslavil se svým starším bratrem jeho jmenování arcibiskupem a primasem Syro-malabarské církve (to jsou katolíci, co mají odlišný ritus, ne ten náš římský, ale odvolávající se k tradici sv. Tomáše a Antiochii v Sýrii). Pak tu momentálně chybí Fr. Pawel z Polska, který je od října na 2 měsíce v Evropě – zlepšuje Angličtinu a tráví pár dní doma u Varšavy. Na Vánoce tu už bude s námi. Ale jen na chvíli, protože Emil a Pawel se během ledna stěhují do nově přiipravované komunity na západ Bangladéše. Takže od začátku února už by měly být v Bangladéši komunity dvě. Časem se k nim přidá ještě bratr Cosma, který je rovněž z Vietnamu a zatím čeká na vízum. Takže za chvíli je tu…

Musím říct, že Emil je tu pro mě hodně užitečný a má na mě čas, takže mě provádí po našem areálu a po vesnici, seznamuje s lidmi, vše vysvětluje  a večer zve na panáka. Jakožto ekonom domu sehnal někde flašku indické whisky, takže si občas spolu sedneme. Zvlášť, když ředitel je pryč… Tady je Emil uprostřed salesiánského areálu č. 3.

Abych to vysvětlil. Jako skromní řeholnící tu máme těch areálu hned několik. První, kde bydlíme, jsem popsal. On ve skutečnosti nepatří nám – salesiánům – ale utrailské farnosti, kterou SDB před třema lety převzali. Aha, takže vlastně patří nám… Druhý areál je základka, která stojí o 200 metrů dál přes hlavní cestu. V současnosti ji navštěvuje 405 žáků od mateřské školy po šestou třídu. Sedmička a osmička přibudou během přístích dvou let, několik tříd je ještě volných.

No, a třetí komplex je zatím jen takový drobnější patnáctihektarový pozemek, kolem něhož stavíme 3m vysokou zídku. Zde je pohled z jednoho rohu do druhého, dost velká část jde ale ještě dál doprava za ty stromy. Tečky vlevo, to jsou aspiranti hrající fotbal…

Zde se do budoucna bude stavět Highschool (to v místních podmínkách odpovída prváku a druháku na střední) a College (= třeťák a čtvrťák), pak časem taky učňák a nové bydlení pro salesiány a aspiranty. Dobrý, ne…? A to jsem si myslel, že po odchodu z Líšně budu mít od staveb konečně pokoj. Všechno to vymýšlí, detailně plánuje a sám také rozhoduje Francis. Tak trochu si tu buduje takový železobetonový pomníček. Kde na to bere peníze netuším, ale jakožto bývalý kalkatský provinciál a hlavní rádce pro misie asi ví, kam sáhnout.

Jo, kromě sportování sem aspiranti chodí také pracovat na zelinářskou zahradu. A výsledky se dostavují…

O aspirantech jsem toho vlastně ještě moc nenapsal. Zde je vidíte v celé kráse… Abych byl úplně přesný, je to 16 aspirantů a jeden přednovic (Victor – druhý zleva v červené košili).

Mají tu přesně daný režim a služby a furt mě zdraví a za něco děkujou. Nejen mě, samozřejmě, ale všechny SDB.  Jinak aspirantát je období takového seznamování se se salesiánským stylem a životem a dobou rozpoznávání povolání. Přednoviciát je už bezprostřední příprava na roční noviciát. Ten tu ale nemáme, a tak se řeší, kamVictora na jaře pošleme. Víc o nich napíšu až někdy jindy.

Vedle aspirantů tu s námi ještě pobývá 25 kluků na intru, tady jsou s Josephem, Emilem, panem vychovatelem (jeden zaměstnanec) a Francisem.

Všichni tihle kluci jsou z kmene Garo. (P.S. Aspiranti jsou taky kmenoví, ale kromě Garo ještě z kmenů Santali, Oraon, Mahali a Paharia).

Ještě pár slov k přivítání. Probíhalo na několik etap – napřed tady v komunitě s aspiranty, pak s kluky z intru v rámci jakési besídky, pak ve škole před nastoupenou jednotkou a nakonec ještě v neděli po mši v naší kapli. To nás představovali společně i s Josephem.

V obětním průvodu při mši donesli aspiranti ty svoje karfioly ze zahrádky, což se mi moc líbilo, tak jsme se s nimi vyblejskli. Ostatně, kdo by se chtěl fotit furt jenom s kytkama…

Přátele, to je pro dnešek vše. Víc o životě a lidech napíšu snad příště. Za to, že jsem vůbec mohl něco napsat, a tak rychle po svém příjezdu sem, vděčím výhradně Emilovi. Hned druhý den ráno, co jsme dojeli, se mnou totiž zašel do obchodu naproti a koupil pro mě dvě SIMky a modem na net (takovou tu flešku přes USB). Jede to sice pomalu, ale jede. Tu druhou SIM mám na volání, takže dole v adrese je i moje nové bangladéšské číslo. Prostě svět je malý a… zatím o nic není nouze.

Buďte s Bohem.

Váš Gambi

  • Fr. Pavel Gambi ZENISEK, SDB
  • Don Bosco Centre Utrail
  • P.S. Durgapur, Netrokona Dist.
  • 2420  BANGLADESH
  • Tel. Bangla: +880.18.33.53.66.32
  • Tel. Czech: +420.737.37.12.48
Posted in Uncategorized | Leave a comment

Zezplzně…

Ahojte,

pozdravy ze Zezplzně pár minut před odjezdem na Ruzyni.
Musím říct, že těch necelých 14 dní v Německu, Čechách a na Moravě bylo hodně intenzivních a plných úžasných setkání a krásných zážitků. Vám i Hospodinu za ně děkuju.

Takovým vrcholem všeho byla svatba mého nejmladšího bratra Marka, tak přikládám aspoň nějakou tu fotku…

Father Lál vyhlížející svatební průvod v kostele sv. Jana Nepomuckého…

Už se to valí… (Máťa, nevěsta Věra, ženich Marek, svědek Ondra a svědkyně Petra)

A je to… (Věrka, Marek, P.Miroslav, co je připravoval, a já)

Tady je pět spokojených Ženíšků, mezi nimi jeden čerstvý Ženich.

Jinak mám pro vás jednu smutnou zprávu. Po dlouhých letech vzájemného harmonického soužití s jednou milou malou SIMkou od T-Mobile, se s ní dnes nenávratně a bolestně loučím. Připadám si, jako bych ztrácel část sebe sama, kus své identity… No, nic, od dnešního dopoledne (30.11.) bude vzata do otroctví nějakým jiným církevně-síťovým uchazečem, takže pokud nebudete chtít psychicky týrat toho nového nešťastníka, na 777.878.453 už nevolejte a nepište. Já bych měl časem dostat nějaký bangladéšský mobil, ale mezitím jsem si pořídil aspoň dobíjecí kredit, abych si přece jen nějaký to český číslo pro případ nouze zachoval. Takže, jak to tedy je?

Toto číslo je teď můj jediný mobil, který by měl fungovat i v Bangladéši:

+420 737 37 12 48

Následující čísla už nemám nebo jsem je zrušil:

+420 777.878 453 (moje původní dlouholeté číslo u T-Mobile)

+420 775 295 545 (dobíjecí kredit u Vodafone, který jsem měl asi 5 dní, pořádně ale nikdy nefungoval)

+91.94.33.05.75.56 (indický mobil, který jsem před odletem z Indie odevzdal)

Dobrá zpráva je, že svůj mail zenisekpavel@gmail.com jsem nezmenil…

 

Takže zatím asi takhle, mějte se hezky.

Váš Gambi


Posted in Uncategorized | Leave a comment

“Bídaj Bharót!” = “Na viděnou Indie!”

Ahoj lidi,

co vám mám říkat… Byly to moc zajímavé a inspirativní 3 měsíce, které se pozítří ráno završí. Zítra totiž odjíždím z Krishnagaru do Kalkaty, kde přespím a ráno odlétám opět přes Dubaj do Frankfurtu. Tam odtud je už to do Plzně co by kamenem…

Vybrat do posledního indického blogu to nejzajímavější a zároveň neporušit slib daný v blogu minulém nebude úplně snadný úkol. Tentokrát vám přiblížím 3 události, které se dějí běžně i u nás, ale zde vypadají trochu jinak. Ale to až časem…

Momentky z internátu

Většinu času tady jsem strávil mezi klukama na intru, tak bych rád přidal dalších pár střípků z internátního života. Denní režim tu má pevný řád a většinou je neměnný. Např. vstávání v 6:00 (v neděli většinou už v 5:00), mše sv. v 6:30, studium, snídaně, pak práce, v 10:00 odchod do školy, odpoledne hry, studium… ve 21:00 večerní modlitby, pak mladší na kutě, starší opět studium až do 22:30. Při některých mimořádných příležitostech se program mění. To pak Fr. Denis – šéf intru – napíše na tabuli program aktuální…

Kromě Denise je v intru naplno ještě jeden salesián – asistent Christopher Raja. Pochází z jihu Indie ze státu Tamil Nadu a je tu taky trochu jako misionář – jiný jazyk, jiná kultura, daleko od rodiny. Před týdnem slavil narozky – 24 let – a jak je tady zvykem, udělali jsme mu narozeninovou nástěnku…

Protože není ještě kněz, zacházejí tu s ním salesiáni-kněží na evropský vkus docela nevybíravě, ale je statečný a dobře si rozumíme. Toto je jeho “pokoj” – spíš koutek v obrovském dormitoriu, kde odfukuje a skřípe zuby polovina kluků – oddělený pouze závěsem. Postel, moskytiéra, stůl, židle a jedna skříň – toť celé jeho vybavení.

Zde je království, nad kterým Chris bdí…

Chris mi ukázal dokonce i jeho největší tajemství – ve skříni dobře schovaný mobil, o kterém neví žádný z místních salesiánů , protože zde asistenti mobily nemají. Musejí si počkat, až budou panáčky. On ho dostal od rodičů, aby se jim z dalekého severovýchodu mohl aspoň občas ozvat.

Christopher má kolo, které mi občas půjčuje na pojíždky po městě. Díky tomu jsem nedavno mohl spatřit nejstarší památku v Krishnagaru – bývalý královský palác (Rádžabarí), z něhož se některé části svým způsobem zachovaly.

Kromě studia mají kluci pravidelnou práci – nejčastěji drobnější úklidové a zahradnické práce kolem domu. Je pravda, že to berou celkem bez řečí, ale že by se předřeli? Jeden maká a tři čumí, to od někud znám…

Kluky kromě sportu docela baví i muzika a některým i docela dobře jde. Z našich mladých saxofonistů by měl Felix Slováček jistě radost…

A celé internátní žesťové těleso s rozvahou řídí Fr. Denis SDB…

Kluci se stravují ve velké jídelně v protější budově a jejich menu je o dost chudší než to, které máme my – salesiáni. Maso nebo ryby jsou vzácností, rozhodně méně než 1x za týden. Ale nezdravě či neduživě kluci nevypadají. Asi na té zelenině fakt něco bude. Kuchyně, v níž vyvařují naše hodné “tety”, by snesla jistě ta nejpřísnější hygienická měřítka…

I když se může zdát, že kluci mají na intru hodně duchovna – každý den ráno mše, večer růženec a večerní modlitba, modlitby před a po jídle, modlitby před a po studiu, tak zdaleka to není všechno. Jednou do roka totiž mají kluci něco jako exercicie. Třídenní akce, kdy přijíždí kněz – exercitátor většinou odjinud, a pere to do nich. Doslova. Od rána do večera modlení, poslouchání někalikohodinových duchovních myšlenek, adorace, a na závěr všichni povinně ke zpovědi. Myslím, že takovýto duchovní záhul by nerozchodil leckterý řeholník v našich končinách. Kluci ale drží. A vypadá to, že je to některé i baví. Oni totiž rádi a pozorně poslouchají, když druhý mluví. Zvláštní, že…?

Různě po chodbách jsou vystaveny katechetické pomůcky jako třeba tyto zajímavé skládací “postery”.

Je na nich “plasticky” vyobrazena vždy nějaká svatá pravda a k ní je pak doprovodné povídání. Třeba o stvoření světa, o papeži nebo o tom, že církev je univerzální a otevřená všem Indiánům…

Avšak nejen duchovnem živ je člověk. Kluci mají spoustu různých jiných, poněkud přízemnějších a jejich věku odpovídajícím, koníčkům. Například “jezdění” na motorce v pyžamu……nebo focení se kdekoli a s kýmkoli.Dalším z přece jen trochu aktivnějších koníčků je lov lišek. Nevěřili byste, ale v tom našem salesiánském hyper-areálu žijí 3 lišky. Vlastně teď už jenom dvě. Jejich štěkot, vytí, anebo co to je za zvuky, slyším skoro každou noc. No, a jelikož ten náš areál je ze všech stran obehnán vysokou zdí, lišky žijou pořád jenom u nás. Ani jinak nemůžou, nemají jak odsud zdrhnout. Takže, když začne lov, nemají ani kam utéct. Zvlášť, když jim jde po krku zhruba 60 kluků s klacky. Prostě brutální honička – ochránci zvířátek by asi radostí nevýskali. Zato naši chrabří ogaři jsou na svůj úlověk patřičně hrdí…

Někteří z nich se mě pak ptali, jestli mám rád lišky. A tím mysleli, jestli jako mám rád liščí maso. Tak jsem říkal, že asi spíš ne. To je trochu zamrzelo, prý je moc dobrý. No, nevím, že bych musel šmakovat k večeři zrovna tohle…?!

Pozor, máme tu ale i krotší šelmy než jen divoké lišky. Třeba naše psí trio. To se ochomýtá po celém areálu a je velmi roztomilé, avšak neuvěřitelně líné a nečinné. Celé dny nedělají nic, než že se válí po chodbách. A v noci pak statečně štěkají bezpečně zalezlí za mřížením našeho domu. Prosím pěkně, toto je zdaleka nejčastější pohled na naše hlídače…

Chudáčci, už neví, jak by si lehli, tak vymýšlejí různé alterntivní pozice…

Dobře. To vše bych ještě dokázal skousnout. Že ale pes usne rozplácnut uprostřed chodby s nohama nahoru (a nevzbudí se ani když ho fotím), to považuju za naprostý výsměch člověku – jeho nejlepšímu příteli.

Teď už k těm třem událostem, jak jsem slíbil na začátku. Všechny jsou vlastně spojeny s nějakou církevní akcí nebo svátkem.

All Souls Day čili “Dušičky”

Začátkem listopadu se slavila památka všech věrných zemřelých. A musím říct, že to pro mě byl jeden z největších zážitků. Na hřbitově se konala mše, přišli snad všichni věřící z celého Krishnagaru a všude bylo spoustu světla, barev, vůně (z květin i vonných tyčinek) a zvláštní radost. Žádná šedivá sychravá pochmurnost, co je někdy cítit u nás.Jak se šeřilo, sluneční svit postupně vystřídaly svíčky…

Mezi rodinami tu panuje taková nepsaná soutěž o nejhezčí a nejkvětinovatější hrob. Všude jsou proto hory žlutých a oranžových afrikánů, ale i umělých květů…

Rozhodně si s tím dávají pěknou práci, a výsledek pak stojí za to…

Na mši nemohli chybět nasi bobánci z intru a, samozřejmě…

sestřičky. Každá kongregace tu má kout se svými řeholními hroby. Zde “Sisters of Immaculate Conception”.

Pro nás kněze bylo vedle přijímání nejnáročnější vykrápění hrobů. Po mši totiž musí být vykropen a kadidlem vykouřen každý jednotlivý hrob. A že jich tu pár je… Běda, jak by na hrobeček nedopadla aspoň kapka svěcené vody. To by to velebníček od věřících schytal! Odpovídala tomu i spotřeba svěcené vody, takže já jsem doplňoval kropenku kupříkladu 4x. Funguje to tak, že se chodí ve třech – jeden kněz jde první a kouří, druhý kropí a ministrant nosí  “rezervní nádrž” svěcené vody. Zde již Fr. Lál po kropící akci mezi svými…

Eucharistic Procession

Druhou zajímavou akcí byl eucharistický průvod – jak se u nás ještě někde dělává na “Boží Tělo”. Zde se dělá v průběhu celého roku, protože každá farnost chce, aby v čele průvodu šel biskup. Takže průvody se konají po diecézi neustále a biskup všude chodí a nosí v čele monstranci. Když jsem ho litoval, co se nachodí, tak místní SDB mně říkali, že je to v pohodě, že stejně nemá jinak co dělat…

Vše je důkladně připraveno a vyzdobeno, věřící se scházejí na farním “dvorku”. Geniální pojízdný tlampač s mikrofonem – napájený autobateriemi – je již také nachystán.

Konečně se začíná – průvod vychází z kostela, v čele jdou biřmovanci v bílém. Ano, tyto děti byly před pár hodinami biřmovány. Napřed jdou děvčata…

a pak chlapci s košíčky plnými afrikánových okvětních lístků.

Ještě k tomu biřmování. Přítomnost biskupa na procesí se totiž zároveň využívá k udílení této svátosti při ranní msi. Průvod samotný je pak odpoledne. Vpředu jde kadidlo a andělice se světlem, za nimi pod baldachýnem biskup – jako správný apoštol s hlavou zcela vnořenou v Pána Ježíše.

Průvod se šel docela dlouho – celkem hodinu a půl a ušli jsme tak 3 km. Zdržení způsobovaly roztomilé přestávky, které jsou největším oživením průvodu pro biřmovance a hlavně pro andělské světlonošky. Každé zhruba 3 minuty jedna určená žena zazvoní na zvonek. V tu chvíli se průvod zastaví a biřmovanci-chlapci, kteří jdou těsně před průvodem, uctí Nejsvětější svátost. To se děje tak, že ze svých košičků házejí plné hrsti květinových lístků směrem k monstranci. Většina z nich však k baldachýnu nedoletí a padne na světlonošky, které jsou z toho v sedmém nebi. Pak se zase vrhači květů otočí zpět do původního směru a jde se dál. Jak průvod pokračuje a původní nadšení i svěžest mizí, náboženský motiv uctívání se poněkud vytrácí a chlapci hází květiny očividně přímo na děvčata. A krásně se na ně při tom usmívají. Nebo že by na Pána Ježíše…?

Průvod je skutečně dost dlouhý a v jednom místě, kde se otáčel, byl vidět začátek i konec. Na fotku se ale celý stejně nevešel…

Zpátky ke kostelu se doráží už za tmy, následuje liturgický tanec, dále promluva, adorace a slavnostní požehnání. Věřící celou dobu pozorně posluchají a modlí se.

“Bíje” neboli svatba

Poslední velká akce byla jedna místní svatba, které jsem se předevčírem a včera zúčastnil. Mladý muž Bídžoj Halder si bral slečnu Kakalí Šórkar. A jelikož Kakalí je sestrou mého učitele bengálštiny Dídžena, byl jsem pozván jak na svatební obřad v katedrále, tak na následné dvě oslavy.

Nevěsta v závoji u vchodu do katedrály již čeká na svého milého.

Obřadu předsedá opět náš pan biskup (pak že nemá co dělat…). Zde už je i ženich Bídžoj a kmotra nevěsty, právě začíná manželský slib.

…prstýnky

a po nich konečně může ženich odhalit závoj své “čerstvé” manželky. Jakoby pohledem na její odhalenou tvář nebyl zrovna dvakrát nadšen. To se mi asi jen zdá…

Po mši jsem ještě vyblejsknul tuto skupinovou kompozici s panem biskupem Josephem.

A pak už se jelo do domu ženicha, kde se konala první hostina. Ta druhá byla na pořadu následující den v domě nevěstiny rodiny. Domovní dvorek pečlivě vyzdobili a přetvořili v takový malý open-air včetně nejmodernější techniky.

Na podiu novomanželé baví hosty, například krájením nekolikapatrového dortu.

A toto už je druhý den, jsme ve vedlejší farnosti nevěsty, kterou také spravují salesiáni a mají tu hezkého Dona Boska v obklíčení rozkvetlých kaktusů.

V domě nevěsty je vše nachystáno, čeká se jen na příjezd Bídžoje a Kakalí. Ti přijíždějí v průvodu s tanečníky a trubači, nálada už je již uvolněnější.

Manželům Halderovým to v autě moc sluší…

A toto je onen slavný stroj Ambassador, jenž je dovezl na místo a který teď místní vesničané zvědavě okukují.

Novomanželé slavnostně usedají na speciální “trůn”…

…a přijímají dary, gratulace a také provádějí nejrůznější tradiční úkony a zvyky, které nejsem schopen ani popsat.

Postupně se s novomanželi Halderovými všichni fotí, i na mě se dostalo.

Skromě musím přiznat, že jakožto jediná rudá tvář na svatbě jsem celé akci dodal mezinárodní punc. A novomanželé Bídžoj s Kakalí tomu byli moc rádi… Pak se už jen jedlo a zpívalo. Ale pro našince jedna velká zvláštnost – kromě přípitku nevěsty a ženicha sklenkou jakéhosi červeného – nikde ani kapka alkoholu!

Tož asi tak, to by mělo být všechno, úkol jsem splnil – pouze 1926 slov a 45 fotek!

Pozítří cestuju do Berlína pro vízum, pak pobudu pár dní v ČR a 30. 11. letím do Dháky. Konečně!!! Nevím, jak to bude vypadat s přístupem na net v Bangladéši, takže Gambicek se asi na delší dobu odmlčí.

Mějte se moc krásně, Hospodin vás všechny opatruj.

Váš Gambi

Posted in Uncategorized | Leave a comment